"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Září 2018

Jak těžké je říct "Miluji tě"

5. září 2018 v 21:39 | Líza |  Bláznivé žvanění
Jako dvě různé duše v jednom těle. Jak moc by jedna chtěla říct přesně, co cítí a přece vždy vyhraje ta první a neřekne radši nic. Jako by mozek chtěl vyletět z těla a zařvat, co všechno má v hlavě. A pak následuje: "Jen opatrně." Tak se zase schová zpátky do těla a čím víc chce něco říct, tím hlouběji se ukrývá.
Třeba za chvíli přijde o všechny city, už nebudou, ukryjí se, co nejhlouběji to jde a najednou bude nezranitelná.
A nebo citlivá duše překoná hranici a řekne, co skutečně cítí? Dost často si přeje, aby to udělala, pak by věděla, jestli to, co vidí v jeho očích, co slyší v jeho hlase, je pravda.

Jak těžké je milovat člověka, u kterého si nejsi jistá, jestli tě neopustí v první chvíli, kdy potká někoho vhodnějšího?

Nesnáším ta slova, ale už jednou zazněla a od té doby mi v hlavě pulsují jako by se mi měla vypálit přímo na čelo.
Zažila jsem dost. Odmítání, lži, výmluvy, pomluvy, popírání, všechno. Byla jsem milenkou a holkou jedno kluka v jednom a přitom jsem si neuměla představit, že může existovat něco dalšího, nějaká další možná horší překážka. Snahy o nezranitelnost? Možná, těžko říct, co to má vlastně být.
Zažila jsem i kluka, co na větu, "Jsem do tebe zamilovaná," byl schopen říct, "Já do tebe taky." A pak se z ničeho nic ztratit ze života třeba na půl roku, klidně i na dva a pak se znovu objevit a tvrdit stále totéž. A pak zničeho nic tvrdit, že nemá city, že se tak cítí lépe, nezranitelně.
Dokázala jsem to snést? Dokázala, zvládla jsem to a zvládla jsem i jeho strohou odpověď. Jen nevím, jestli jsem chopná snést to, co se děje teď. Někdy mám pocit, že mi praskne hlava z toho všeho, jindy jsem zase nesmírně šťastná tam, kde jsem, ale pak přijdou dny, kdy mám hlavu plnou pochybností a nejraději bych se na to všechno vykašlala.
"Myslím si, že jsem nikoho nikdy nemiloval a nevím, jestli to někdy budu cítit k tobě." - že vůbec někdo dokáže takovou větu říct, mi mozek nebral a kord, že to řekne svojí přítelkyni. Možná jsem měla vzít nohy na ramena a rychle utéct někam ... do bezpečí?
Neudělala jsem to. Proč jsem vlastně tak tvrdohlavá? Nikdy neutíkám z boje. A tenhle boj nebyl předem prohraný.
A neutíkám, stále zůstávám. Důvod? Naděje. Stále věřím, že to, co vidím v jeho očích, je láska, že jinak by nedělal, to co dělá a ty gesta přece musí něco znamenat.
Nebo že by byl tak dobrým lhářem a dokázal to vtisknout i do svých očí? A já věřím těm očím, těm nejtmavším očím, jaké jsem kdy v životě spatřila. A i když mě někdy zastihne stín pochybností, stačí se podívat do těch očí a jsou pryč.