"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Září 2018

Generátor náhodných čísel

29. září 2018 v 19:44 | Líza |  >Moje tvorba<
Nespočetně nesprávných polibků
Na dva milióny promarněných okamžiků
Přes několik tisíc milostných snění
Na tisíce nesplněných přání

Tři sta šedesát pět šlápnutí vedle
Sedm chyb týdně
Na stotisíc špatně vyložených pohledů
Milión pro tu chvíli příjemných doteků

Tři, čtyři nepravé postele
Čtyři sta šrámů na duši i těle
Dvě či jedno zvláštní místo
Jedna lavička nebo možná auto

Tisíce a tisíce nezodpovězených otázek
Pět ztracených lásek
Čtyři zlomená srdce
A jen jedno slunce

A stejně to vždycky skončí stejně
Větou: "Všechno bude dobrý zase."

Jak těžké je říct "Miluji tě"

5. září 2018 v 21:39 | Líza |  Bláznivé žvanění
Jako dvě různé duše v jednom těle. Jak moc by jedna chtěla říct přesně, co cítí a přece vždy vyhraje ta první a neřekne radši nic. Jako by mozek chtěl vyletět z těla a zařvat, co všechno má v hlavě. A pak následuje: "Jen opatrně." Tak se zase schová zpátky do těla a čím víc chce něco říct, tím hlouběji se ukrývá.
Třeba za chvíli přijde o všechny city, už nebudou, ukryjí se, co nejhlouběji to jde a najednou bude nezranitelná.
A nebo citlivá duše překoná hranici a řekne, co skutečně cítí? Dost často si přeje, aby to udělala, pak by věděla, jestli to, co vidí v jeho očích, co slyší v jeho hlase, je pravda.

Jak těžké je milovat člověka, u kterého si nejsi jistá, jestli tě neopustí v první chvíli, kdy potká někoho vhodnějšího?

Nesnáším ta slova, ale už jednou zazněla a od té doby mi v hlavě pulsují jako by se mi měla vypálit přímo na čelo.
Zažila jsem dost. Odmítání, lži, výmluvy, pomluvy, popírání, všechno. Byla jsem milenkou a holkou jedno kluka v jednom a přitom jsem si neuměla představit, že může existovat něco dalšího, nějaká další možná horší překážka. Snahy o nezranitelnost? Možná, těžko říct, co to má vlastně být.
Zažila jsem i kluka, co na větu, "Jsem do tebe zamilovaná," byl schopen říct, "Já do tebe taky." A pak se z ničeho nic ztratit ze života třeba na půl roku, klidně i na dva a pak se znovu objevit a tvrdit stále totéž. A pak zničeho nic tvrdit, že nemá city, že se tak cítí lépe, nezranitelně.
Dokázala jsem to snést? Dokázala, zvládla jsem to a zvládla jsem i jeho strohou odpověď. Jen nevím, jestli jsem chopná snést to, co se děje teď. Někdy mám pocit, že mi praskne hlava z toho všeho, jindy jsem zase nesmírně šťastná tam, kde jsem, ale pak přijdou dny, kdy mám hlavu plnou pochybností a nejraději bych se na to všechno vykašlala.
"Myslím si, že jsem nikoho nikdy nemiloval a nevím, jestli to někdy budu cítit k tobě." - že vůbec někdo dokáže takovou větu říct, mi mozek nebral a kord, že to řekne svojí přítelkyni. Možná jsem měla vzít nohy na ramena a rychle utéct někam ... do bezpečí?
Neudělala jsem to. Proč jsem vlastně tak tvrdohlavá? Nikdy neutíkám z boje. A tenhle boj nebyl předem prohraný.
A neutíkám, stále zůstávám. Důvod? Naděje. Stále věřím, že to, co vidím v jeho očích, je láska, že jinak by nedělal, to co dělá a ty gesta přece musí něco znamenat.
Nebo že by byl tak dobrým lhářem a dokázal to vtisknout i do svých očí? A já věřím těm očím, těm nejtmavším očím, jaké jsem kdy v životě spatřila. A i když mě někdy zastihne stín pochybností, stačí se podívat do těch očí a jsou pryč.