"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Válečná zóna aneb nechcete mít takové sny

14. prosince 2017 v 21:53 | Líza |  >My dreams<
Hi!
Moje sny jsou tak živé, že vše, co se v nich odehrává cítím na vlastní kůži. Celkem by mě zajímalo, jestli nejsem jediná. Cítím každý dotek, jako kdyby to opravdu byla realita. Kolikrát se ráno vzbudím a vážně přemýšlím o tom, jestli to byl jen sen.
Na včerejšek se mi zdál tak zvláštní a divný sen, že jsem z něj do teď krapet mimo.
Tento sen se ještě ke všemu odehrával jako film, každou chvíli se mi změnila scéna a byla jsem naráz v jiné místnosti. Začínal na hodině fyziky, z které jsem potřebovala nutně odejít na záchod. Zazvonilo, ale učitel ne a ne skončit. "Seru na to," řekla jsem si a prostě se zvedla a odešla. Na záchodech jsem měla něco napsat na zrcadlo, ale zrcadla nikde, tak jsem odešla.
Škola působila zároveň jako internát, tak jsem se mohla odejít do svého pokoje, kde sen pokračoval tak, že jsem ležela na postleli se svým přítelem, s mým jen jaksi snovým přítelem, ve skutečnosti jsme jen přátelé.
Leželi jsme v posteli a líbali se. Je vážně neskutečný jak živé sny já mám. Cítila jsdem každý jeho dotek, jako kdyby opravdu ležel vedle mě.
Pak přiběhla nějaká holka, pravděpodobně moje spolubydlící, a něco zoufale hledala u mě u postele. Chtěla jsem jí říct, ať toho nechá, že tu mám přítele, ale ona byla jak smyslů zbavená. Tak jsem zakřičela: "Mariko, kurva!" Vyděšeně se na mě podívala, jako by si teprve teď uvědomila, že v místnosti není sama.Pochopila, co ji naznačuji a odešla.

Najednou se náměstí před školou změnilo ve válečnou zónu a já stála u školy jako tichý pozorovatel. Znenadání někdo zakřičel: "Nepřítel!"
Z pravého horního rohu náměstí přeběhl kůň a nesl na zádech betzvládné dívčí tělo. Naši nepřátelé se ji chystali zabít.
Když jsem se na tu celou scénu dívala, uvědomila jsem si, že ta dívka je Markéta, moje kamarádka, chtěla jsem ji zachránit. Vytrhla jsem poblíž stojícímu muži z pochvy meč a běžela přímo k ní.
Když jsem doběhla k ní, vzpomněla jsem si, že vůbec neumím bojovat, natož pak s mečem. A teď šli i po mně. Běžela jsem doprostěd vřavy na náměstí a doufala, že mě někdo zachrání. Snažila jsem se tak nějak ubránit tomu, který běžel hned za mnou, pak mě napadlo zavolat si pomoc.
Chtěla jsem zakřičet: "V..." někde by tady měl být, ale stihla jsem sotva vyslovit první písmenko, když v tom mi něco v mé hlavě řeklo: "Proměň se." A já to udělala. Najednou ze mě byl nádherný velký drak. Mého protivníka jsem vzala do drápů, vyletěla vysoko na nebe a pustila ho. Byl na místě mrtvý.
Myslím, že jsem tím mého přítele nějak naštvala, protože pak jsme za ním běžela do schodů přes celou školu, jen abych se dozvěděla, co mu přelétlo přes nos. Opravdu má výbornou fyzičku, nemohla jsem ho dohonit.
Pak se mi nějak náhodou podařilo chytit ho za boky, ale místo toho, abych ho zastavila, tak jsem skončila na zemi i s jeho kraťasy v rukách a on běžel dál. Posbírala jsem kraťasy a boty a běžela za ním.
Vběhnul do jakési zvláštní místnosti, kde na dveřích bylo napsáno něco jako "baby". Nebyla jsem schopná pochopit, co se právě stalo a co to sakra dělá.
Vešla jsem za ním do místnosti, ležel na nějakém lůžku přikrytý dekou. Připadala jsem si jako v nemocnici a dokonce to tak i vypadalo. Chtěla jsdem se ho zeptat, co se stalo, jestli je naštvaný. Blekotala jsem jedno přes druhé, že jsem je přece zachránila, že to dobře dopadlo, že jsem snad neudělala nic tak strašného, ale on na mě jen vyděšeně koukal.
Poté do místnosti vtrhli nějaké ženy a jedna z nich byla na vozíčku. "Co tady děláte?" zeptala se jedna z nich.
Vykoktala jsem ze sebe něco v tom smyslu, že je mu špatně, ale že už odcházíme. Zatahala jsem ho za ruku, aby se zvedl a šel se mnou pryč. Nijak neprotestoval a šel za mnou jak bez duše.
Už jsme byli téměř u dveří, když se tak zvláštně přikrčil a zachumlal se do té deky, já se na něj podívala a svůj sen jsem zavšila slovy:"Co děláš?! Zas tak špatně ti není."

Tak výborně Lízo, nejdříve zachráníš situaci, a pak zakřičíš přes celou místnost, že mu zas tak špatně není. Ještě že to nebyla skutečnost.

Zdraví vás Já a Moje Hlava.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama