"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Prosinec 2017

Imaginární přítel

29. prosince 2017 v 16:33 | Líza |  >Moje tvorba<
Myslela, že vedle ní leží,
sáhla ale jen do prázdna.
Pak jen slzy na tvářích,
jakým šokem probuzena.

Vždyť ví, že už tu není,
z polštářů neucítí jeho vůni.
Taky ví, že tu nikdy nebyl,
ale svou dokonalostí ji oslepil.

Existuje jen v jejím snu.
Není skutečností.
Nikdy jí nevezme za svou princeznu
a nepoctí svou přítomností.

Je jen imitací
a lehce se ztrácí.
Je jen imaginární,
ale byl by ideální.

Moje hvězda

27. prosince 2017 v 14:53 | Líza |  Téma týdne
Miluji tě,
jak můžu nejvíc.
Jen kvůli tobě,
rozsvítím měsíc.

Ale kde jsi teď?
Marně čekám na odpověď.
Má láska ti byla málo,
mít víc se ti zachtělo.

Za lásku už neručíš,
Ale hvězdám teď poroučíš.
Každou nocí
Světlo rozsvěcím
Myslím na co kdyby,
ale vím, že jsi tam někde na nebi.

Jsi moje jediná hvězda,
doufám, že se mi to nezdá.
Jsi můj jediný dozor,
vím, že na mě dáváš pozor.

Melodie srdce

24. prosince 2017 v 18:37 | Líza |  Téma týdne
Hi!
Sice trochu netradiční, ale jedna moc milá osoba mi poradila, ať zkusím napsat básničku na téma týdne, tak jsem se nechala inspirovat.

Moje srdce tepe
V rytmu tvého
Řekneš někdy víc
Než radši nic?
Co za píseň hraje?
Pojď, vstoupíme spolu do ráje.
Neboj se, podej mi ruku.
Užívej si každého okamžiku.

Pověz

21. prosince 2017 v 21:10 | Líza |  >Moje tvorba<
Pověz, co tvou duši tíží
a proč tvé oči v noci nemohou spát?
I když se ti únavou klíží,
stále se sám sebe musíš ptát.

Pověz, co tvé srdce bolí
a proč tvé rty se neusmívají?
Stále nevím, kdo to poví,
staré rány se nezahojí.

Pověz, co tvé nitro pálí
a proč tvé plíce nedýchají?
Celý svět se do tmy halí.
Slova neposlouchají.

Bludiště

18. prosince 2017 v 23:03 | Líza |  >Moje tvorba<
Bludiště lidského srdce
Projít skrz zkus
Nedozvíš se více
Neexistuje žádné mínus ani plus

Přátelství zahodíš
Pro lásku svou
Sám sobě vyhovíš
Pro dívku mrtvou

Těžko se ti svítí
Když mrtvé
Je srdce tvé
Smrt se již blíží

City derou se ven
Ty vždy je zahodíš
Zazdíš je každý den
Kolem sebe jen mlátíš

Válečná zóna aneb nechcete mít takové sny

14. prosince 2017 v 21:53 | Líza |  >My dreams<
Hi!
Moje sny jsou tak živé, že vše, co se v nich odehrává cítím na vlastní kůži. Celkem by mě zajímalo, jestli nejsem jediná. Cítím každý dotek, jako kdyby to opravdu byla realita. Kolikrát se ráno vzbudím a vážně přemýšlím o tom, jestli to byl jen sen.
Na včerejšek se mi zdál tak zvláštní a divný sen, že jsem z něj do teď krapet mimo.
Tento sen se ještě ke všemu odehrával jako film, každou chvíli se mi změnila scéna a byla jsem naráz v jiné místnosti. Začínal na hodině fyziky, z které jsem potřebovala nutně odejít na záchod. Zazvonilo, ale učitel ne a ne skončit. "Seru na to," řekla jsem si a prostě se zvedla a odešla. Na záchodech jsem měla něco napsat na zrcadlo, ale zrcadla nikde, tak jsem odešla.
Škola působila zároveň jako internát, tak jsem se mohla odejít do svého pokoje, kde sen pokračoval tak, že jsem ležela na postleli se svým přítelem, s mým jen jaksi snovým přítelem, ve skutečnosti jsme jen přátelé.
Leželi jsme v posteli a líbali se. Je vážně neskutečný jak živé sny já mám. Cítila jsdem každý jeho dotek, jako kdyby opravdu ležel vedle mě.
Pak přiběhla nějaká holka, pravděpodobně moje spolubydlící, a něco zoufale hledala u mě u postele. Chtěla jsem jí říct, ať toho nechá, že tu mám přítele, ale ona byla jak smyslů zbavená. Tak jsem zakřičela: "Mariko, kurva!" Vyděšeně se na mě podívala, jako by si teprve teď uvědomila, že v místnosti není sama.Pochopila, co ji naznačuji a odešla.

Najednou se náměstí před školou změnilo ve válečnou zónu a já stála u školy jako tichý pozorovatel. Znenadání někdo zakřičel: "Nepřítel!"
Z pravého horního rohu náměstí přeběhl kůň a nesl na zádech betzvládné dívčí tělo. Naši nepřátelé se ji chystali zabít.
Když jsem se na tu celou scénu dívala, uvědomila jsem si, že ta dívka je Markéta, moje kamarádka, chtěla jsem ji zachránit. Vytrhla jsem poblíž stojícímu muži z pochvy meč a běžela přímo k ní.
Když jsem doběhla k ní, vzpomněla jsem si, že vůbec neumím bojovat, natož pak s mečem. A teď šli i po mně. Běžela jsem doprostěd vřavy na náměstí a doufala, že mě někdo zachrání. Snažila jsem se tak nějak ubránit tomu, který běžel hned za mnou, pak mě napadlo zavolat si pomoc.
Chtěla jsem zakřičet: "V..." někde by tady měl být, ale stihla jsem sotva vyslovit první písmenko, když v tom mi něco v mé hlavě řeklo: "Proměň se." A já to udělala. Najednou ze mě byl nádherný velký drak. Mého protivníka jsem vzala do drápů, vyletěla vysoko na nebe a pustila ho. Byl na místě mrtvý.
Myslím, že jsem tím mého přítele nějak naštvala, protože pak jsme za ním běžela do schodů přes celou školu, jen abych se dozvěděla, co mu přelétlo přes nos. Opravdu má výbornou fyzičku, nemohla jsem ho dohonit.
Pak se mi nějak náhodou podařilo chytit ho za boky, ale místo toho, abych ho zastavila, tak jsem skončila na zemi i s jeho kraťasy v rukách a on běžel dál. Posbírala jsem kraťasy a boty a běžela za ním.
Vběhnul do jakési zvláštní místnosti, kde na dveřích bylo napsáno něco jako "baby". Nebyla jsem schopná pochopit, co se právě stalo a co to sakra dělá.
Vešla jsem za ním do místnosti, ležel na nějakém lůžku přikrytý dekou. Připadala jsem si jako v nemocnici a dokonce to tak i vypadalo. Chtěla jsdem se ho zeptat, co se stalo, jestli je naštvaný. Blekotala jsem jedno přes druhé, že jsem je přece zachránila, že to dobře dopadlo, že jsem snad neudělala nic tak strašného, ale on na mě jen vyděšeně koukal.
Poté do místnosti vtrhli nějaké ženy a jedna z nich byla na vozíčku. "Co tady děláte?" zeptala se jedna z nich.
Vykoktala jsem ze sebe něco v tom smyslu, že je mu špatně, ale že už odcházíme. Zatahala jsem ho za ruku, aby se zvedl a šel se mnou pryč. Nijak neprotestoval a šel za mnou jak bez duše.
Už jsme byli téměř u dveří, když se tak zvláštně přikrčil a zachumlal se do té deky, já se na něj podívala a svůj sen jsem zavšila slovy:"Co děláš?! Zas tak špatně ti není."

Tak výborně Lízo, nejdříve zachráníš situaci, a pak zakřičíš přes celou místnost, že mu zas tak špatně není. Ještě že to nebyla skutečnost.

Zdraví vás Já a Moje Hlava.

Strach

12. prosince 2017 v 21:24 | Líza |  >Moje tvorba<
Třesu se
Mám strach
Klepu se
Všude jen prach

Je tu ticho a tma
Jsem tu sama
Je po půlnoci
Duchové překračují hranici

Tělo šokem zkoprnělé
Cítím se osaměle
Nemohu se hnout
Nemám kam uniknout

Panuje zde strach a zmatek
Štěstí nedostatek
Klid a zároveň hlučno
Chaos a zároveň ticho

Na místě přibitá
Hrůzou zabitá
Už svítá
Nikdo neodpovídá

Stále samotná
Stále ochromená
Strach s tmou odchází
Tělo k sobě přichází

Zmatek, strach pouštějí své otěže
Vzdávají se soutěže
Radost, štěstí může tu být
Na světě své místo mít

Panenka smrti

10. prosince 2017 v 19:18 | Líza |  >Moje tvorba<
Proč mám nohy jak z olova
a z úst mi nevychází žádná slova?
Proč držím v ruce ten nůž
a na zemi leží mrtvý muž?
Proč je tolik krve všude
a nikdo nikde?

Proč tu sama jsem
a nikdo nepomůže jen?
Proč bolí mě ruce
a svírá se mi srdce?

Proč držím v ruce medvídka?
Přitom není to pohádka.
Proč podlaha zalévá se krví
a medvídek je bezhlavý?

Proč mám černé šaty
a co ty černé copy?
Proč porcelánová je barva mojí pleti?
Protože to já jsem panenka smrti.

Hra v baru

9. prosince 2017 v 20:41 | Líza |  >Moje tvorba<
Pojď se mnou do baru,
zahrajeme si hru.
Ještě nevíš, že to dopadne špatně,
nemáš vyhrady žádné.
Je to jak na horské dráze,
ale zatím se cítíš krásně a blaze.
Od letmých doteků
jsme přešli k prvnímu polibku.
Najednou máš výhrady na jazyku,
propadáš riziku.
Ale víš, že už to nemůžeš zastavit,
bez zakončení si to neumíš predstavit.
Neřekneš dost,
je to pro tebe příležitost.
Vezmeš mě k sobě domů
a já už se nebráním tomu.

Deštný prales

7. prosince 2017 v 20:50 | Líza |  >Moje tvorba<
Procházím se pralesem deštným
za zvuků ptactva doprovázejícím.
Člověk se tu lehce ztácí,
staré emoce se lehce vrací.
Kdo jsme? Zapomínáme!
Svou osobnost ztrácíme.

Objevujeme staré známé,
a pak jim na rozloučenou znovu máváme.
Opouštíme své morální hodnoty,
stáváme se zvířaty.
Opouští nás zbytek naší svobody,
nadvádu získávají zvířecí pudy.

To místo neexituje,
ale každý ho máme v hlavě.