"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Říjen 2017

Zdivočelá

31. října 2017 v 13:01 | Líza |  >Moje tvorba<
Už nejsem tou, co jsem byla,
nějak jsem zdivočela.
Jsem stále nestála a svá,
ale už nikdy nebudu tvá.
Nestála jsem nějak více,
nepoví ti nic ani moje srdce.
Začala jsem mít ráda věci jiný,
tvoje slova jsou pro mě zbytečný.
I jiný lidi ráda mám,
proto tebe už nevídám.
Porušuji zásady morální,
možná proto nejsem normální.

Lego kostky aneb naše mozky

22. října 2017 v 22:59 | Líza |  Mé teorie
Hi!
Měla bych to nazvat nějak třeba: Mám teorii nebo co si myslím o lidských mozkách o lidkém přemýšlení a jak to vlastně funguje.
Seděla jsem takhle jednou ve vaně a zase jsem měla tu svoji "fantazírovací" náladu, kdy nad vším přemýšlím až moc a nějak jsem se dostala k tomu, co si myslím, o lidech obecně, tedy spíš o našem myšlení a jak si ho představuju.
Takže...
Normální člověk má v hlavě lego kostky úhledně postavené, jsou tam překrásné zahrady, domy, ulice, stromy, osvětlení, silnice, nebe je nahoře a země zase dole. Vše je tak jak má být, vše má své místo. Normální člověk ví, jak mluvit, jak vystupovat, jak se chovat. Co říct, zrovna když se stane něco zlého, něco dobrého, něco neuvěřitelného.
Pak tu jsou blázni. Blázni mají také zahrady, stromy, ulice, domy, jen jsou trochu spřeházené. Nebe je na zemi a země je zas na nebi. Stromy jsou modré a tráva je fialová. Tu komín roste ze slunce, tu zas větev vyčuhuje z nebe, co je vlastně na zemi. Blázen blábolí o čem může, pokud může. Má svůj vlastní roztomilý svět. A každý jsme tak trochu blázen, každý chce mít svůj vlastní překrásný svět, kde je všechno podle toho, jak si my představujeme, jak my chceme, ale na tom nezáleží.
No, a pak jsem tu někdo jako já. Nejsem blázen, i když spousta lidí si to myslí a ostatně já někdy také. V mé hravě je to jako by se tu prohnalo tornádo. A udělalo mi tu trochu bordel. Nevím, kde co mám, a kde mám co hledat. Jednou najdu strom na střeše domu, poté zase kus slunce ležet na zemi, jednou zas v potoce ležet kus komínu. A do toho musím myslet, musím přemýšlet a odpovídat na zbytečné otázky lidí, jako jestli jsem v pořádku. A v tom nepořádku v mé hlavě musím najít odpověď na to, jestli jsem. A někde tam je. Někde se schovává to ano, jsem.
A pak je tu ještě opilé já a to je tisíckrát horší než to střízlívé já. Mé střízlivé já alespoň někdy odpovědi na otázky najde, ale zkuste se bavit s mým opilým já. Je to tak vysilující. To mám najednou v hlavě totální chaos, jako kdyby přišlo malé dítě a rozhodlo se, že jeho vesnička z lega se mu už nelíbí a rozmetalo ji svou maličkou ručičkou na tisíc maličkých kousků a nic nezůstalo na svém místě. A teď prosím najdi odpověď na to, jestli jsi v pohodě.
Zmatek nad zmatek. Ve svém opilém já jsem už zničila tolik šanci, zašlapala tolik možností, ale stejně to vždy udělám znovu a znovu a znovu.. Je to jako by jste v sobě měli dvě rozdílné osoby. Jedna křičela: "nenič si život." A druhá: "Jdi do toho, řekni, co si myslíš."
A hledat v chaosu, co si doopravdy myslíte, je jako hledat jehlu v kupce sena. Najít v tom chaosu někde ještě kousíček sebe, aby jste věděli, kdo jste.
Tak si to shrňme, normální má vše uspořádané, všechny lego kostičky mají své místo a všechno je v pořádku. Blázen má všechno spřeházené, barvy jsou jinak, nebe je na zemi a zem je na nebi. A pak opilý lidé a hlavně mé opilé já, má v hlavě rozšlapané kostičky od malého dítěte.
Buďte normální, nebuďte já. :D

I´m lost

15. října 2017 v 21:58 | Líza |  Bláznivé žvanění

Miluješ?

Máš rád?
Nenávidíš?

Jsi šťastný?

Jsi neštastný?
Have you got any fucking feelings? 

I think I probably haven´t.

Is it fair?
I think, It´s not.

Are you happy?

Are you sad?
Are you in love?

Takhle nějak to vypadá v mé hlavě, takhle nějak to vypadá u člověka, co neví, co chce, co je ztracený. And I´m sorry, I´m lost. Ne, nevím, kdy se to stalo, a co se ve mě zlomilo, ale tak to je. Nějak nemůžu najít cestu vem z bludiště. Myška nemůže najít svůj sýr. Kočka nemůže najít svou myšku. Šelma nemůže najít svou kořist. Lovec nemůže najít svou šelmu. SORRY, I´M LOST. Cítím se jak v kleci. V kleci, která se stále svírá a obepíná mou duši a já už nevím, kde končím já a začíná klec. Someone stolen my heart and put it in a cage. I don´t have any feelings. I lost my soul. I´m stone.


Utonutí

8. října 2017 v 16:07 | Líza |  >Moje tvorba<
Oheň, voda, krev
Tělo, plamen, říční břeh.
Ruka v ruce,
utonutí v řece.
Hranice u řeky,
po nich ani památky.
Nevyřčená slova,
žádná omluva.