"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Březen 2017

Smrt

24. března 2017 v 23:22 | Líza |  >Moje tvorba<
Nechte mě být!
Nechte mě jít!
Já nežádám o svolení
z tohoto světa odejít.
Utínám naše propojení
a utínám hlavu svou,
jako posedlá po smti touhou.
Krátký život měla jsem,
ale v trápení ho prožila jen.
Byla jsem tu
a tež už tu nejsem,
pro tvé oči vraždila jsem.
Svět příliš velký pro mě byl
a samou bolest mi uštědřil.
Panika z bolesti?
Už ne! To vše s radostí.
Mé zelené oči pohasnou
a vzpomínky na mě vyblednou.
Mé srdce přestane tlouct,
svou duši vypustím z pout.
Mé tělo se přestane hýbat
a já přestanu existovat!

Snílek trochu jinak

22. března 2017 v 16:02 | Líza |  >Moje tvorba<
Jsem snílek,
co žije z iluzí.
Vypadám jako andílek,
maska, co vidí druzí.

V očích neštěstí,
když realitu vidí.
Už nevěří pověstím
a do lidí nevidí.

Neví, co se životem dělat má.
Rady ostatních nevnímá.

Realita ho ničí,
ale iluze ho zničí.

Nechci se tě vzdát

18. března 2017 v 17:10 | Líza |  Moje trable
Hi!
Pátrání v archivu číslo 1: Takhle nějak to dopadá, když se zamilujete do "naprostého čůráka"

Řekla jsem si, že se tě nevzdám. Ale už mě unavuje se neustále snažit. Unavuje mě to, jak přijedeš, napíšeš či zavoláš, jenom kddyž ty chceš nebo potřebuješ. A přemýšlel jsi někdy, co já? Co moje potřeby a přání? Na to nebereš ohledy. Jo, vyslechnout umíš, co? To ti jde na instagramu výborně, když z toho máš pak taky něco ty. Ale že by jsi si někdy řekl, já za ní přijedu, protože se jí něco stalo, to ne, to radši napíšeš, že nemáš čas.
Máš mě, jako hračku, pejska, který když pískneš, tak příběhne a udělá přesně to, co ti na očích vidí. A bohužel tohle já neumím ovládat a udělám přesně to, co chceš. A úplně přesně vím, že mě máš ve svý moci a bohužel já si neumím pomoci.
A kdybych chtěla něco já, tak to nemáš čas, nebo já nevím, co... prostě výmluvy... promiň, mám brigádu, ale jak ti mám věřit, když už jsem se nejednou spálila?
A nejhorší je, že já si ty naše společný chvíle, teda když už na ně dojde, opravdu užívám do poslední kapky celým svým tělem až do morku kostí, protože si ty hezký chvíle přeju zapamatovat, protože vím, že ty se můžeš zase kdykoli zbláznit a se mnou nepromluvit zase hezky dlouhou dobu. Užívám si toho, když mi můžeš psát, když si na mě zrovna chceš udělat čas, užívám si každého našeho rozhovoru a tvojí přítomnosti, abych se pak mohla probírát a trápit svojí zvrácenou osobností, kdy vymýšlím, proč zrovna nemůžeš a svůj žal utápím ve skleničce šampaňského, který mi právě zeje na stole, polykám hořké slzy, které mi tečou po tváři a dělám prostě blbosti, ale vím, že zítra se zase probudím a bude to zase na chvíli dobrý a možná se ozveš...

Snílek

17. března 2017 v 22:41 | Líza |  >Moje tvorba<
Teplo v sobě mám,
ale klidně ti ho dám.
V mé hrudi jsou uhlíky žhavé,
potřebují ven a to naléhavě.
V mé hlavě nic není,
v mé duši jsou jen plameny.
Osvobodit chci se,
jak jinak, než zabít se.
Smrt je vysvobození,
už žádné se zemí spojení.
Jen tak odejít ze svého těla,
tak moc bych to chtěla.
Vypustit na svobodu svého ducha.
Ta představa je tak jednoduchá,
ale jen snílek jsem, bohužel,
co své sny pokoušel.

S úsměvem na tváři jde přece všechno lépe

15. března 2017 v 22:08 | Líza |  Moje trable
Hi!
Znáte ten pocit, kdy se úsmíváte na celý svět, ale vlastně si přejete udělat opak? Uvnitř vás se to bouří a vy byste chtěla na všechny začít křičet, jaký jsou to kreténi a hovada a všechno je na nic, celý život ja na nic a všechno jde do pěkných sraček, ale abyste se nemusela s nikým hádat a dohadovat, tak radši nasadíte ten falešný úsměv a jede se dál. Nebo naopak to uvnitř vás hrozí vlnou tsunami, která přichází po pár skleničkách vína a vy jenom sedíte a vlastně netušíte, odkud přesně se ta voda, co vám teče z očí, bere a proč to ne a ne zastavit.
Můj poslední půl rok se táhne od jedný deprese ke druhý. Říká se, že člověk je jednou nahoře a po druhý dole, ale já mám pocit, že jsem na dně a ještě na větším dně.
Chodím venku s maskou štěstí. Tvářím se, jak jsem šíleně šťastná, úsměv od ucha k uchu. Bavím se, směju se, chodím s klukama na flortbal, hraju s nimi fotbálek a u toho se bláznivě řehtám, lehávám v "posteli" s klukem, který kdysi velel mému srdci a byla jsem do něj zamilovaná až po uši, ale teď je jenom jakousi náhražkou za něco, co nemůžu mít a stále to nemůžu nikde najít. Ale nejsem šťastná. To štěstí, to je jenom "na oko", jenom chvilkový, pro tu danou osobu(y) a činnost(i). Uvnitř mě je studna, která nemá dno a stále je naplněna slzami, které nemůžu dostat ven. Je to jako mor, který vás zžírá zevnitř zaživa.
Ale lepší chodit venku s mojí maskou štěstí, než někomu vysvětlovat můj chaos uvnitř mě, protože ani já sama ho dost často nechápu a neumím si to uspořádat.

Ďáblova temnota

4. března 2017 v 12:38 | Líza |  >Moje tvorba<
Temnota mě pohltila,
černota mě omámila.
Peklo moje střeva požírá,
uvnitř pocit prázdnoty mě zžírá.
Zaživa umírám
opřená o dveřní rám.
Smrtka přichází,
se mnou v náručí odchází.
Ďábel se na mě třese,
až mě smrt k němu donese.
Má pro mě vlastní smrtící lázně,
jen on to se mnou myslí vážně.
Lázeň ze mě zbylou radost smyje
a jenom bolest ve mě žije.
Bolest se rozpíná,
k peklu své spáry upíná.
Pohlcuje mě bolest a strach
a nakonec ze mě bude jenom prach.
Dabel mě přivítá s náručí otevřenou,
ať se stanu jeho královnou.

Co uděláš?

2. března 2017 v 21:54 | Líza |  >Moje tvorba<
Co vidíš,
když se mi podíváš do očí?
Co cítíš,
když se setkáš s mojí duší?
Co slyšíš,
když mlčím?
Co vidíš,
když brečím?
Co cítíš,
když se rozčiluju?
Co slyšíš,
když říkám: "tebe miluju"?
Co uděláš,
když budu utíkat?
Neuděláš nic,
protože ty jsi můj kat!

Můj vrah

1. března 2017 v 21:14 | Líza |  >Moje tvorba<
Buď zpět můj vrah,
přeskoč ten pomyslný práh.
Prosím, seženu ti
černý pytle.
Prosím, přinesu ti
modré z nebe.