"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Únor 2017

Ušknutí

28. února 2017 v 23:18 | Líza |  >Moje tvorba<
Zažila jsem strmý pád,
jaké štěstí!
Zjistila jsem, že jsi had.
Zasloužil bys pěstí!
Had, co uštkne slabého,
nejlépe, když ho vidí nahého.

Znovu

24. února 2017 v 10:25 | Líza |  >Moje tvorba<
Proč stále jenom lžeš?
Když vlastně nechceš?
Oba na tom máme viny půl,
ale to nic nemění na tom, že jsi vůl.
Tvrdil jsi, že jsi mě měl rád,
ale byl jsi vůbec někdy můj kamarád?
Když jeden rozhovor stačil,
aby ses mi ze života ztratil.
Tvrdil jsi, že ti to jedno není,
přitom máš jiné mínění.
Co ta náhlá změna?
Proč cítím se zraněná?
Chci tě znovu poznat
a nejbližší minulost vymazat.
Zase tě potřebovat,
znovu tě tajně milovat.
Sledovat tě mlčky,
jen pro trochu tvojí lásky.
Zpátky naše povídání dlouhé,
Kéž by se změnilo mnohé.

Přestávám...

19. února 2017 v 18:36 | Líza |  >Moje tvorba<
Proč dávám průchod nadějím?
Mohl by jsi zmizet v propadlišti dějin?
Zapomínám na moje narozeniny,
i naše prokecaný hodiny.
Přestávám bojovat.
Nechci už riskovat.
Všechno je to podivný.
Mohla bych přestat být naivní?
Odcházím z bojiště,
Mířím na popraviště.
Hlavu na špalek dávám,
už pomalu umírám.
Všude kolem jen prach.
Ze všech jde cítím jenom strach.
Proč všem říkáš lži?
Jak dlouho ti to vydží?
Ty víš, že se to ke mě dostane.
a ve mě bolest jenom zůstane.
Co jsi zač? Nechápu.
Proč spadla jsem ti do drápů?
Říkal jsi, že to neřešíš.
Tak proč se toho nedržíš?
Přestat poslouchat musím,
co všechno říkáš cizím.
Víš, jak moc mi ublližuješ,
přesto se mi jenom směješ.
Jsi ubožák a lituju,
toho, že tě miluju!

Hledání

17. února 2017 v 21:41 | Líza |  >Moje tvorba<
Hledala jsem prince,
co by zacelil moje srdce.
Ale našla jsem jeho jen,
co rozdrtil můj sen.
Rozdrtil moje představy,
zabil všechny postavy.
Zničil moje pocity,
zašlapal do země moje city.
Zmačkal a vyhodil vše,
zranil a zradil mě.
Pak odešel bez vysvětlení,
beze slova rozloučení.

Zoufalství

13. února 2017 v 20:09 | Líza |  >Moje tvorba<
Ve sprše stát,
jak lehce životu lhát.
V ruce smrtící nástroj,
neberte jí její postoj.
Na zemi první od krve kapka,
tak zoufalá je holka.
Spáchána byla sebevražda
a zahalí to jen tekoucí voda.

Jako ona? Nikdy

12. února 2017 v 21:21 | Líza |  Moje trable
Tak jestli se ti líbí něco takového jako je ona, tak máš pak pravdu, opravdu tě neznám.
A jestli se mám chovat jako ona, jen abych se ti líbila, to radši skočím z okna. Na její úroveň se nesnížim. Já nemám zapotřebí se vystavovat pomalu nahá na sociálních sítích. Mám nějakou hrdost a důstojnost a tu ona nemá.
Nehodlám se kvůli klukům ponižovat, jen abych sbírala srdíčka na Instagramu. Chápu, že to zvyšuje sebevědomí, když vidí, kolika klukům se to líbí, ale pak už ten kluk nemá žádné překvapení, protoze své nahé tělo dává na odiv celému světu.
Moje nahé tělo patří jen mne a bude patřit tomu klukovi, který si to zaslouží a bude o to stát a bude mě milovat a já jeho.
Jsem asi blazen, že tohle v dnešní době chci!?

Ve vodě

11. února 2017 v 10:00 | Líza |  >Moje tvorba<
Můj život ukončí voda,
ať to není jen nehoda.
Do řeky chci skočit
a už z ní nikdy nevyskočit.
Už napůl ve vodě,
nebaví mě to v životě.
Napůl pryč z tohoto světa,
nic mě z vody nezvedá.
Mé tělo už se potápí,
ať má duše už se netrápí.
Nechte mě se celou potopit,
ať se mohu v klidu utopit.
Ať mě voda pohltí
a už nikdy mě nepustí.
Sebe i svoje city zanechat v ní,
toť mé přání poslední.

Jen jednou

10. února 2017 v 23:43 | Líza |  >Moje tvorba<
Jen jedno slovo mi dej
a krásně se měj.
Jen jedno vysvětlení,
ať zruší mé trápení.
Jen jednu pusu
a já už půjdu.
Jen jeden dotek,
ať zmizí můj smutek.
Jen jednou trochu lásky,
ať zmizí moje vrásky.
Jen jednou trochu něhy,
ať můžu vyprávět příběhy.
Jen jedno pohlazení,
nechci zapomenout na naše líbání.
Jen jednou trochu jemnosti,
ať mám trochu radosti.
Jen jednou cítit tvou přítomnost,
ať zmizí má osamělost.
Jen jednou držet tvoje ruce,
ať zacelí se moje srdce.
Jen jednou vidět tvoje oči,
ať mám klid v duši.
Jen jednou buď můj
a mě ochraňuj!

Ty

9. února 2017 v 22:24 | Líza |  >Moje tvorba<
Na ruce poznámka,
v srdci památka
a na paměti vzpomínka.
A všude ty.
Vidím tě v křesle znovu sedět,
u mé postele znovu klečet
a ruku v ruce znovu držet.
Jen se zastavím.
Vidím te znovu se smát.
U Libora znovu stát
a na nádraží na mě čekat.
A kolem jen ty.
Slyším tě znovu mluvit.
Vidím tě kolem mě znovu chodit.
A mě znovu přemluvit.
A všude ty!

Proč se mám omlouvat?

7. února 2017 v 10:12 | Líza |  >Moje tvorba<
Proč se ti mám omlouvat,
když ty umíš se jen vymlouvat?
Myslíš, že jsem udělala něco špatně?
Přitom jsem k tobě mluvila jen upřímně.
Myslíš si, že moje upřímnost
je jen ubohá falešnost?
Takže příště ti budu lhát
a ty při mě budeš stát?
Nebo jak to mám pochopit?
Měla bych tě z hlavy vyhodit!
Ráda bych znala tvoje zásady,
když při pravdě otáčíš se zády?
To, že se nebavíme, mě moc mrzí.
Je možné, že tvoje srdce se někdy rozmrazí?