"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Září 2016

Na dně řeky

29. září 2016 v 22:26 | Líza |  >Moje tvorba<
Ty jsi mě zase dostal na dno.
Na dno řeky.
Řeky, v které se topím.
Topím se na dně řeky.
Řeky, do které jsi mě hodil.
Hodil, proto, abys mě naučil plavat.
Plavat tak, jak umíš ty.

Ty, co jsi mě dostal na dno.
Na dno řeky.
Řeky, kde nestačí moje plavecké umění.
Umění, z kterého mám strach.
Strach hlavně z utopení.
Z utopení na dně řeky.
Řeky, do které jsi mě hodil.
Hodil proto, abys mě naučil plavat.
Plavat tak, jak umíš ty.



(Ne)Zabít tě

26. září 2016 v 21:45 | Líza |  >Moje tvorba<
Chci tě zabít,
tvůj krk stisknout
tam, kde jsem tě líbala,
a přesto znova tě políbit.

Chci, aby jsi poznal,
jak tvoje ignorace
mě bolí moc,
a přesto to není legrace.

Chci, aby jsi cítil,
co prožívám,
jakou bolest cítím,
a přesto v tvém náručí ožívám.

Chci tě dostat na kolena,
jako ty jsi mě dostal na dno
a krvavou díru vytvořil,
a přesto chci být tvá žena.

Večerní ležení u filmu

24. září 2016 v 21:20 | Líza |  Bláznivé žvanění
Já: Dáš si mrkev?
L: Jo, dobře, s tebou si mrkev dám.
Já: Seru na to, dáme si brambůrky.

L: Já bych si dal spíš tu mrkev.
Já: Když mně se jí nechce to.. loupat.
L: Dáme si brambůrky.

Dva magnety

22. září 2016 v 23:13 | Líza |  >Moje tvorba<
Jsme dva magnety,
jen já a ty,
co se přitahují,
ale zárověň odpuzují.
Dvě odlišné duše
a nikdo nám nepomůže.
Dvě vzrušená těla,
jak ráda bych tě objala.
Ty jsi noc a já jsem den,
Ty jsi bdění a já jen sen.
Ty jsi měsíc a já jsem slunce.
Ty jsi smrt a já jsem tvoje srdce.
Ty jsi předek a já jsem zadek.
Ty jsi vršek a já jsem spodek.
Ty představuješ večery a já jen rána.
Kéž bys byl můj muž a já tvoje žena.
Ty jsi mi záhada a já chci být tvoje rozluštění.
Ty jsi můj hřích a já si přeju odpuštění.



Očistný rituál

20. září 2016 v 22:48 | Líza |  >Moje tvorba<
Ve vaně sedět,
sprchu si pouštět.

Vodu si nechávat stéct po těle dolů
spolu s krví z vašich ran.

Propadat se do nicoty,
dál a dál do temnoty.

Smývám všechnu bolest,
ale nepříchází radost.

Jen otupění
a žádné odpuštění.

Mělo by následovat štěstí,
ale to jen smrtka přichází s mojí smrtí.

A je blíž a blíž
a já se propadám níž a níž.

A už jsem na dně,
jen stále sedím ve vaně.

Oči otvírám,
dokončila jsem svůj očistný rituál.