"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Ráno

30. srpna 2016 v 11:56 | Líza |  Moje trable
Stále cítím na polštáři tvojí vůni, stále cítím na těle tvoje doteky a nemůžu je dostat z hlavy, i přestože vím, že ty tu už dávno nejsi. A stále nevím, proč si přeju, aby jsi tu znovu byl, i když vím, že svojí přítomností mi působíš bolest.
Vím, že s tebou nemůžu být, tak mi sakra řekni, proč to moje hlava (srdce) nedokáže pochopit a stále to chce?
Myslím, že jsem tvoje hračka, tvoje panenka na hraní. A přesto nedokážu odolat tvým očím a udělám všechno, co v nich vidím. Vím, že si se mnou jenom hraješ, tak proč je tak težké ti odolat?
Proč se nemůžu přitulit v tvém náručí, když potřebuju? Proč stále musím čekat, až se mi ozveš ty? A proč ti to stále trvá tak dlouho? A proč i přesto, že jsem na tebe naštvaná, že se neozíváš, ti to dokážu odpustit pro jedinou sms, kterou napíšeš třeba po týdnu?
Jsem ráda za každičkou vteřinu, kterou můžu strávit v tvé přitomnosti a to mě můžeš klidně i ignorovat. A nebo můžeš jen tak zase přijít s tou největší kravinou, co tě zrovna napadne a začít se se mnou zase znovu bavit a já budu zase roztátá jako led a odkývu ti, i třeba to, že spolu poletíme na měsíc.
A přesto všechno, co mi působí bolest, vím, že tvojí přitomnost vlastně potřebuju, vyžaduji, chci, protože když se cítím nejhůř a pod psa, a není to zrovna kvůli tobě, tak tu pro mě jsi a vždycky pro mě máš někde schovaný uklidňující slova a když už ne, tak alespoň dokážeš odvést mojí pozornost někam úplně jinam a já najednou už nevím, že jsem byla naštvaná.
A nejhorší je na tom, že já se v tobě tak strašně nevyznám, že mě to ubíjí. Nevím, co mám dělat, co mám cítit, a jestli je to, co dělám dobře nebo špatně. Tak moc bych chtěla vědět, proč mi dáváš naděje, a pak zase zmizíš a nejsi tu pro mě, a pak se zase objevíš s nějakou bezva výmluvou.
Chceme spolu být, ale vlastně nechceme. Nemůžeme být spolu, ale ani bez sebe a ani jeden z nás neví, co chceme a hlavně, co chce ten druhý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lola-J Lola-J | Web | 30. srpna 2016 v 12:12 | Reagovat

Píšeš moc krásně...

2 Líza Líza | Web | 30. srpna 2016 v 19:50 | Reagovat

[1]: děkuju moc :))

3 E E | Web | 31. srpna 2016 v 6:56 | Reagovat

Jsem ráda, že jsem tě nějakým způsobem inspirovala :). Člověk by to měl ze sebe dostat. Na blogu vypadám jako zkurvený psychopat,  který se utápí v depresích, ale nejsem,  prostě tam jen píšu co mě trápí,  v reálu jsem fakt sluníčko :D.

Jinak když jsem četla ten článek přišlo mi jako bych ho psala já, jsem v úplně stejné situaci.
Snažím se si namluvit jak ho nenávidím,  ale vím, že ho miluju tak moc. Snažím se zapomenout,  ale celé dny myslím jenom na něj,  co asi dělá, kontroluju facebook jestli tam je a přemýšlím co asi dělá,  proč mi asi nenapíše?
Je to člověk s kterým se dokážu 3 hodiny hádat o tom kdo z nás je blbější a pak s ním ležet v trávě pozorovat hvězdy, mluvit o životě a držet se za ruce. Víc schizofrenní vztah jsem nezažila.
A pak přijde ta ignorace, tak se s tím smířim,  ale on buď napíše nebo ho potkám a já stále odhodlána ho ignorovat, jenomže on se mě dotkne a ve mně najednou všechno ožije. Víc živá než s ním jsem si už dlouho nepřišla. Vždycky je to tak kouzelné. Když si vzpomenu jak jsme leželi a pozorovali hvězdy, jak jsme v noci jezdili autem po městě nebo jak jsem s ním v pyžamu seděla v 5 ráno v parku. Je to tak strašně real. A pak dělá jakoby nic. Jakoby jsme se neznali.
Trošku jsem se rozepsala, promiň, ale úplně tvůj článek mi připomněl nás.. Je to kurva těžký tohle :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama