"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Srpen 2016

Ráno

30. srpna 2016 v 11:56 | Líza |  Moje trable
Stále cítím na polštáři tvojí vůni, stále cítím na těle tvoje doteky a nemůžu je dostat z hlavy, i přestože vím, že ty tu už dávno nejsi. A stále nevím, proč si přeju, aby jsi tu znovu byl, i když vím, že svojí přítomností mi působíš bolest.
Vím, že s tebou nemůžu být, tak mi sakra řekni, proč to moje hlava (srdce) nedokáže pochopit a stále to chce?
Myslím, že jsem tvoje hračka, tvoje panenka na hraní. A přesto nedokážu odolat tvým očím a udělám všechno, co v nich vidím. Vím, že si se mnou jenom hraješ, tak proč je tak težké ti odolat?
Proč se nemůžu přitulit v tvém náručí, když potřebuju? Proč stále musím čekat, až se mi ozveš ty? A proč ti to stále trvá tak dlouho? A proč i přesto, že jsem na tebe naštvaná, že se neozíváš, ti to dokážu odpustit pro jedinou sms, kterou napíšeš třeba po týdnu?
Jsem ráda za každičkou vteřinu, kterou můžu strávit v tvé přitomnosti a to mě můžeš klidně i ignorovat. A nebo můžeš jen tak zase přijít s tou největší kravinou, co tě zrovna napadne a začít se se mnou zase znovu bavit a já budu zase roztátá jako led a odkývu ti, i třeba to, že spolu poletíme na měsíc.
A přesto všechno, co mi působí bolest, vím, že tvojí přitomnost vlastně potřebuju, vyžaduji, chci, protože když se cítím nejhůř a pod psa, a není to zrovna kvůli tobě, tak tu pro mě jsi a vždycky pro mě máš někde schovaný uklidňující slova a když už ne, tak alespoň dokážeš odvést mojí pozornost někam úplně jinam a já najednou už nevím, že jsem byla naštvaná.
A nejhorší je na tom, že já se v tobě tak strašně nevyznám, že mě to ubíjí. Nevím, co mám dělat, co mám cítit, a jestli je to, co dělám dobře nebo špatně. Tak moc bych chtěla vědět, proč mi dáváš naděje, a pak zase zmizíš a nejsi tu pro mě, a pak se zase objevíš s nějakou bezva výmluvou.
Chceme spolu být, ale vlastně nechceme. Nemůžeme být spolu, ale ani bez sebe a ani jeden z nás neví, co chceme a hlavně, co chce ten druhý.

Je mi špatně.

23. srpna 2016 v 19:08 | Líza |  Moje trable
Hi!
Je mi špatně ze sebe samé, z toho, co dělám a z toho, že vůbec nepřemýšlím na tím, jestli to je správné. Prostě to, co chci, to udělám za každou cenu. Nepřemýšlím na tím, jaké zo zanechá následky, ať už na jiných lidech nebo na mně.
Proč mi důsledky toho, co jsem udělala dochází až potom, co jsem to udělala? A proč většině lidí nevadí dělat věci, které ostatním ubližují? Proč má většina důsledků tak katastrofální následky?
Něco uděláte a najednou se to odrazí úplně jinde, než by jste čekali. Něco si přejete a ono se to splní, ale ne způsobem, který jste čekali (a to přináší špatné následky).

Ovládáš mě

22. srpna 2016 v 23:50 | Líza |  >Moje tvorba<
Moje srdce bije,
bije jen pro tebe,
všechno je to o tobě.

Ty mě ovládáš,
moje kroky, moje srdce,
moje pocity, city, emoce.

Řekneš stůj,
já se zastavím.

Řekneš já přijedu,
já neprotestuji, souhlasím.

Řekneš, už nepřijedu
a mě nebolí, že tu nejsi.

Jen v hrudi mi zeje prázdnota,
která si znova přeje vyplnit.

Porouchaný stroj

10. srpna 2016 v 22:19 | Líza |  Moje trable
Hi!
Mám pocit, že je se mnou něco špatně, že mám nějakou špatnou nebo porochounou součástku, nějaký šroubek či závit. Kdybych byla stroj asi by mě můj majitel dávno vyhodil někam na smetiště a kdokoli další by mě objevil, po pár dnech by mě dal stejně pryč.
Měla bych se přeci cítit šťastná, každý by mi to řekl. "Máš přítele, rodinu, co tě podporují, vystudovala jsi dobrou střední školu, chystáš se na VŠ, máš dobrý zázemí, sice nejsi bohatá, ale na svoji finanční situaci si taky nemůžeš nijak stěžovat a ještě máš malý štěstí v podobě černo-bílého psího klubíčka. Co víc bys chtěla?"
A o to jde. Co já bych vlastně chtěla? Mám pocit, že mi život tak nějak uniká mezi prsty. Všichni mi říkají, bude ti dvacet, už jsi dost stará na to, aby jsi věděla, co chceš. Ne, nejsem, vyrostla jsem nějak moc rychle. Nechci mít zodpovědnost za sebe, natož pak za někoho dalšího nebo za to, co dělám. Chci si hrát, jako malé dítě, chci dělat blbosti a nebýt za to nijak potrestaná, chci se chovat bláznivě, chci chodit na diskotéky a bavit se. Ale pořád tam je někde něco, co mě drží zpátky a nechce mi to dovolit. Pořád se musím chovat jako ta slušná holka, co nikdy nic neudělala, co nikdy nezkusila nic, co by odporovalo zákonům. Já taková být nechci, ale okolnosti a svět kolem mě nutí takovou být.
A další část mě, to nehodlá pochopit. Ta část mého já, je divoká a vzpurná a dere se na povrch. A nechce být spoutaná zase někde uvnitř mé duše.
Mám pocit, že se asi rozskočím na dvě části. Jedna si přeje zůstat tam, kde on znamená bezpečí a zázemí a ta druhá si přeje být tam, kde jednu mitutu štěstí vyměním za celoživotní trápení.
Kdyby se mnou bylo všechno v pořádku, tak bych přece nechtěla utéct do náručí, kde můžu být jen chvíli, a pak zase musím odejít.
Mám rozstříštěné srdce, které neví, co chce a už zapomnělo, co to znamená MILOVAT.

Minuta štěstí

7. srpna 2016 v 13:52 | Líza |  >Moje tvorba<
Dala bych všechno,
za minutu tvého času.
Vidět tě, cítít tě, ano?
A slyšet trocha tvého hlasu.

Mít s tebou svou minutu štěstí,
která je pro tebe jen pobavení.
Válet se s tebou v hromadě listí
a mně zbyde už jen trápení.