"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Trápení

17. listopadu 2015 v 20:53 | Líza |  Moje trable
Tuhle jsem přemýšlela, jak mi vlastně někdo může říct, že mě zná. Jak si vlastně může jenom dovolit vyslovit něco takového? Jak mě může někdo znát, když se neznám ani já sama? Kdo vlastně jsem? Nebo co jsem?
V mých představách jsem cokoli, jsem mrak na obloze, vlk v lese, lev, který má svoji ojedinělou duši, jsem veverka, co umí létat, jsem dívka, co umí tančit, jsem dívka, která má svého vysněného kluka, jsem kočka, co se umí hýbat, jsem pes, který má dostatek pozornosti, jsem hvězka, co na nebi září, jsem úsměv, který každého okouzlí, jsem srdce, které nebije, jsem bolest, co nebolí, jsem zranění, které nikoho neraní, jsem světlo, které nesvítí, jsem tma, co bije do očí, jsem lék, co neléčí, jsem... Prostě jsem.. Existuju. Jsem tady, tady na světě, sama. Jenom já a nikdo jiný. Nikdo mě nezná, nikdo o mě nic neví, ani já sama jsem si stále nevybrala, co jsem.
Hledám v sobě sebe samotnou, stále se poznávám a sama sebe překvapuju. Často si představuju situace, které by mohly nastat a jak se při nich zachovám, a pak nastanou a já se zachovám úplně jinak, než jsem si představovala, nepřestávám se překvapovat. Poznávám svoje city, pocity, emoce. Sama jsem překvapená z toho, jak můžu zrovna cítit zamilovanost k tomuhle člověku, nebo proč zrovna cítím nenávist k jinému, nebo proč jsem nešťasná, že se to stalo tak, jak jsem přesně čekala. Proč mě to zasáhlo tak moc, že jsem nedokázala dýchat, chodit, mluvit, jíst, jenom brečet a brečet a to jsem si zakázala, abych něco takového, kdy cítila. Slíbila jsem si, že nikdy nebudu cítít zklamání, že mě nemůže zklamat, protože od něj nic nečekám, ale zklamal mě víc, než jsem čekala, zlomil mě, zničil mě a ničí mě, čím dál víc už jenom tím, že říká něco, ale něco jiného dělá a nejvíc mě ničí tím, že tu pro mě není, i když slíbil, že bude. A to mě překvapilo, a stále překvapuje. Nedokážu pochopit, jak ho můžu takhle moc milovat, že mě to bolí, i když tu není. Nedokážu ani poslouchat, jak o něm mluví přátelé, protože to bolí a já to nechápu. Nechápu, proč to stále tak bolí, když jsem si už myslela, že jsem to překonala. Asi ne. Asi se přes něj nedokážu jen tak přenést. Můžu si říkat pořád dokola, že je to blbec, debil a horší nadávky, ale moje hlava to nějak nedokáže přijmout. Nedokážu si to vštípit. Někde v skrytu duše stále doufám, že se to napraví, že mi všechno vysvětlí, přivine k sobě a bude všechno v pořádku.
Ale nebude, protože on se mnou najednou nemluví, není tu, je pryč a už se nikdy nevrátí. Už nikdy neuvidím jeho dokonalý úsměv, vždycky když říkával: "To zvládneš" Už nestisknu v dlaních jeho dlaně. Už neucítím na svých rtech rty jeho. Už nepoznám ten pocit těšit se jenom z toho, že je vedle mě. Už neucítím jeho paže na mých zádech při dlouhém objetí. Nezajdeme si spolu na pouť, nezbaví mě traumatu z vody, nenaučí mě, jak se vyznat v lidech, nepůjdeme se spolu projít do lesa, nepřijede za mnou, nepodíváme se na film a nebudeme se jen tak venku procházet.
To on tvrdil, že mě zná. Tak když mě tak znal, tak proč mi neřekl, že to bude tak moc bolet až odejde? Proč mě nepřipravil na to, že to bude takové?
Teď můžu říct: "Neznal jsi mě a už ani nepoznáš!" Kdyby jsi mě znal, tak jak jsi tvrdil, nikdy by jsi mě nenechal samotnou a nebo by jsi se mi nikdy nepřipletl do cesty. Ale objevil jsi se a pak si zmizel, prostě jsi se vypařil a neřekl jsi ani sbohem ani jediný slovo na rozloučenou. Já vlastně ani nevím, proč jsi odešel a chtěla bych to vědět. Chtěla bych vědět, co jsem udělala špatně, že jsi odešel. Co jsem udělala tak strašného, že mi ani nedokážeš dát vysvětlení. Nic jiného po tobě nechci, chci jenom, aby jsi mi vysvětlil, proč jsi ode mě odešel.
Dřív jsem si myslela, že se znám, ale co jsem ho poznala, zjistila jsem, že se neznám ani zdaleka. Od doby, co se objevil v mém životě, nejdřív se všechno hroutilo, ale on byl jako lepidlo a všechno zpravil, všechno slepil i mě poskládal z těch kousíčků zpět a já byla šťastná a on taky, měli jsme to svoje štěstí, ale pak se něco pokazilo, opustil mě a mě se najednou život hroutí jako domeček z karet. Přeju si, aby tu byl znovu, to pak všechno dává smysl a je všechno vcelku. Teď jediný, co vím je, že to stále bolí. Ale další pocity jako bych neuměla rozeznat, jako by všechny ostatní pocity, city i emoce udělaly místo jenom té bolesti a já nedokázala už cítit nic jiného. Jediný, kdy nemyslím na to, jak strašně to bolí a neženou se mi slzy do očí je, když se můžu ze svých pocitů vypsat, prostě vzít kus papíru, pokud zrovna není po ruce notebook a psát, psát, dokud to ze sebe nedostanu, a pak ještě když venčím mého pejska, to mám v hlavě jenom jí a hlídám jí, aby se mi někde nezatoulala.
Nežádala jsem ho, ať je se mnou, ale byl tu. Nestála jsem o to ho poznat, ale měla jsem tu čest. Nechtěla jsem, aby se rozcházel se svojí přitelkyní a byl se mnou, ale udělal to a byl na nějaký čas se mnou. Nežádala jsem ho, ať za mnou jezdí, chtěl sám a já si jenom dovolila těšit se.
Dovolila jsem si být na chvíli šťastná, dovolila jsem si na něco se těšit, dala jsem průchod svým pocitům, ale měla jsem je nechat za tou mříží, pak bych nebyla zklamaná.
Měla jsem poslechnout rozum a ne srdce. Měla jsem své city a všechno nechat ukryté za neprůstřelnou zdí. Do té doby to fungovalo, všechno fungovalo, byla jsem neutrální, nechtěla jsem žádné city, pocity a emoce. Neprosila jsem se nikoho, aby ve mě probudil lásku a ostatní tak zatraceně silný city, že nevím, co s nimi.
A přece se to stalo a já si zase nechala zlomit srdce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama