"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Laser - game

2. února 2015 v 22:22 | Líza |  Trable_jménem_Štěpán
Hi

Mám kluka. Jmenuje se Lukáš a je mu 17. Začala jsem pracovat v jedné firmě, která chce pomáhat lidem v rámci finančnictví. A tam jsem potkala nový kolektiv úplně úžasných lidí.
Do této firmy mě pod malou lestí přivedl můj dobrý kamarád Dan. Jednou takhle zpráva na fb: "Nechceš jít na laser-game?" A já, protože ráda zkouším věci, jako že půjdu moc ráda. Tak jsme se dohodli, že půjdu s nima. Řekl mi, že je to firemní akce, ale že odpadli nějací lidé a že bych mohla vzít i někoho s sebou. Lukášovi, protože je liný jako veš, se nechtělo, tak jsem vzala svou nejlepší kamarádku Bertu.
Tak jsme se 15.1.2015 sešli s Danem na Florenci a jeli směr Galerie Butovice. Na Butovicích jsme vystoupili z metra a sešli se ještě s další partou lidí. Ale kdyby se mě dneska kdokoli zeptal, jak se ti lidé jmenovali, tak opravdu nevím. To přesahuje mou mozkovou kapacitu. Vyšli jsme z metra a koukáme a Galerie Butovice přímo naproti nám! Ale šli jsme rovně a pak! Sráz dolů! Aha, tak tudy to asi nepůjde. Byly tu i návrhy, že někdo skočí dolů, ale naštěstí se to zavrhlo.
Nakonec jsme cestu ke Galerii našli. A tam jsme se sešli s další partou lidí. Tam jsem znovu viděla svého teď už šéfa Marka a znovu viděla kluka Štěpána, se kterým mě už Dan seznamoval. Taky jsem poznala úplně báječnou holčinu Terku. A další lidi z práce.
Laser-game v Galerii je úplně super, i když první hra mi vážně nešla. Moje skóre - 2000. A to vážně stěží. Ale co se dá dělat, hrála jsem to poprvé. Jsem nějak nedržela tlačítko na pistoli a ono to nestřílelo. Tak se z mé vesty jenom stále ozývalo, že jsem mrtvá.
Druhá hra, to byla sranda! Už jsem to uměla mnohem lépe. Ale zase mi nešli zapnout popruhy na vestě, tak mi Štěpán pomohl. A v té chvíli si ze mě začali dělat srandu, protože jsem docela dost hubená: "že z té vesty vypadnu, v pase mám 30 a vážím 40 i s postelí."
Tak začala druhá hra a šlo mi to o mnohem lépe. To už jsem skončila osmá s 225 body. Když jsme se na konci zase odepínali z vest, měla jsem plný servis, Štěpán mě odepnul a Dan mi vestu přetáhnul přes hlavu. Když jsme vylezli z bludiště ven, dostali jsme výsledky a říkám: "Trefila jsem jednoho svýho hráče, kdo jste to byl?" A těsně vedle mě s rukou na mých zádech se ozvalo: "To jsem byl já a jestli s námí půjdeš na paintball, tak ti to vrátím." Ozval se Štěpán.
V 11 hodin se všichni chystali jít domů a Štěpán navtrhl, že má ještě dvě volný místa v autě, že by mohl někoho svést. A Berta na mě:"Pojeďme. S takovým hezkým klukem, prosím." A tak já:"Štěpáne, my by jsme se svezli."
Když jsem na parkovišti zjistila do jak malého auta se nás mělo naskládat 5, chtěla jsem se obrátit a jet radši metrem, ale překousla jsem to a složila se na sedadlo za řidiče. Do teď nechápu, jak jsem se tam mohla vejít.
Taková dost zběsilá jízda. V autě jsem zjistila, že Štěpán měl řidíčák sotva 14 dní, ale že bez řidičáku najezdil více km, než se řidičákem. Docela jsem se s ním bála. Jezdí rychle a dělá smyky. Jsem ho chudáka tahala za vlasy, když jsem se křečovitě držela jeho sedadla.
Všechny chtěl vysadit na Karláku, ale v autě jen tak prohodil: "Kam by jsi, Šári, potřebovala dovést?" "Do Modřan." "Tak to bych tě mohl dovést rovnou tam, alespoň se projedu." "Tak fajn, děkuju." "A na čerňák by jsi nechtěl?" zeptala se Berta. "Promiň, ale to už je moc daleko."
Tak je na karláku všechny vysadil a mě poslal sednout dopředu. Tak jsme tak jeli do Modřan spolu a povídali jsme si. To byla taky story, protože jezdí fakt jako magor. Před každýma semaforama zastavoval smykem a já vždycky měla pocit, že skončím na předním skle, proto jsem se křečovitě držela palubky a kliky u dveří. Nějakým zvláštním zázrakem jsme se s mým orientačním smyslem dostali do Modřan. Zde jsme chvíli bloudili, protože se rozhodl, že mě doveze až domů. Ale bohužel to jsme nenašli, tak mě vysadil na zastávce. Ještě jsme chvíli kecali, zeptal se mě na přítele a řekla jsem:"Přítele mám, ale teď se chová jako holka." A potom ani nevím, jak mi dal pusu na rozloučenou.
Všechno jsem ještě volala Bertě a pak šla k Lukášovi domů. Kde jsem se k němu přitulila a šla spát. Ještě jsem si vypla teelfon, a ještěže jsem to udělala, protože mi přišla sms od Štěpána: "Dorazila jsi v pořádku?" "Dorazila jsem v pohodě, dobrou noc."
A takhle moc mi Štěpán zamotal hlavu. A já momentálně nevím, co mám dělat. Protože svého současného přítele už nedokážu vidět těma očima, co jsem ho viděla.

Prosím neodsuzujte mě za to, že někoho podvádím. Protože vy nevidíte, jaké to vše je.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Líza Líza | E-mail | Web | 19. února 2015 v 19:18 | Reagovat

Zdravím,
napište mi prosím, jestli jste někdo zažil něco podobného. Chtěla bych vědět Váš názor.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama