"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Únor 2015

Sen

28. února 2015 v 23:12 | Líza
Hi
Z noci na 19. února se mi zdál vážně velmi zvláštní sen.
Začínalo to sms: "Přijď na náměstí." Koukala jsem na telefon strašně zmatená, vůbec jsem nechápala od koho mohla sms přijít. Jen neznámé číslo svítilo na mě z dispeje. Vydala jsem se na náměstí, byla jsem hodně zvědavá. Došla jsem na náměstí a tam na mě čekali lidičky z práce (Terka, Štěpán, Dan, Danny, Marek a další). Byla jsem čím dál zmatenější, vůbec jsem nechápala, co tady dělají a jak se sem dostali. Přišel ke mě Danny a říká: "Jedeme?" "Kam mám jet?" "Uvidíš." Chtěla jsem s nimi být, a tak jsem prostě nastoupila do přistaveného autobusu a odjela. Ještě jsem v ruce držela telefon a přemýšlela, jestli mám zavolat mamce nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla, že se vrátím rozumně, takže to ani nepotřebuje vědět.
Dorazili jsme na překrásné místo. Místo bylo ze všech stran ohraničeno baráky, jenom nad tímto místem nebyla střecha a pronikaly sem nádherné paprsky slunce. Všude rozmístěné pohovky, židle se stoly a dokonce jedna obrovská postel. Na levé straně byl vchod do jednoho z domů, který vedl do koupelen. Na baru bylo položeno občerstvení.
Na jedné pohovce jsem seděla a povídala si se Štěpánem, ani nevím o čem. Po chvíli z koupelny vyšla Karolína (to je spolužačka ze střední, vůbec nechápu, kde se tam vzala) a byla skoro nahá, jediné, co měla na sobě byly kalhotky. Sedla si do naší blízkosti a rozvalila se na pohovce, že se bude opalovat. Štěpán mě téměř okamžitě přestal vnímat a hypnotizovaně pozoroval její prsa. "To nemá cenu," prohlásila jsem a odešla.
Popošla jsem směrem k baru, kde jsem si sedla na barovou stoličku a jestli si dobře vzpomínám, tak jsem začala něco uždibovat.

Pak se mi úplně změnila scéna....
Objevila jsem se v jakési zahradě. Byla opravdu nádherná. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Procházela jsem zahradou a kolem mě jenom výřili všichni lidi, které jsem za poslední dobu poznala. Stačila jsem je sotva postřehnout a už byli pryč.

...
Jsem zase na místě s kamarady z práce. Zvonil mi telefon. Lukáš! Vynadal mi, že jsem se nikomu neozvala a že se mám vrátit okamžitě domů. Volala jsem na Dannyho, jestli by mohl ke mě přijít. A jenom: "Šári, jsem tady." Došla jsem k němu a vůbec se mi nechtělo jít pryč, ale odešla jsem a s Lukášem jsem se sešla někde na půli cesty. Chtěli jsem jet vlakem domů, ale vlak nás dovezl zase zpět. A pak.....

Probuzení do reality....


Temný les

28. února 2015 v 23:01 | Líza |  >Moje tvorba<
Ztrácím svoji tvář,
když svítí měsíční zář.

Hledám samu sebe,
ve velkém černém lese.

Po lese bloudím,
tvář nenacházím.

Nad zemí se stahují mraky,
na zem dopadají první kapky.

Ty kapky jsou slzy mé,
všechno kolem tmavne.

Po chvíli temnota,
jen a jen samota.....

........
........


Co mám dělat?

19. února 2015 v 22:16 | Líza |  >Moje tvorba<


Mě dotek jeho
působí trápení i radost.
Já rtů jeho
bych se přála dotknout.
Mám ho ráda?
Ty tvoje doteky
co to má být
Ty tvoje pohledy
já nevím, co si toho mám vzít

Laser - game

2. února 2015 v 22:22 | Líza |  Trable_jménem_Štěpán
Hi

Mám kluka. Jmenuje se Lukáš a je mu 17. Začala jsem pracovat v jedné firmě, která chce pomáhat lidem v rámci finančnictví. A tam jsem potkala nový kolektiv úplně úžasných lidí.
Do této firmy mě pod malou lestí přivedl můj dobrý kamarád Dan. Jednou takhle zpráva na fb: "Nechceš jít na laser-game?" A já, protože ráda zkouším věci, jako že půjdu moc ráda. Tak jsme se dohodli, že půjdu s nima. Řekl mi, že je to firemní akce, ale že odpadli nějací lidé a že bych mohla vzít i někoho s sebou. Lukášovi, protože je liný jako veš, se nechtělo, tak jsem vzala svou nejlepší kamarádku Bertu.
Tak jsme se 15.1.2015 sešli s Danem na Florenci a jeli směr Galerie Butovice. Na Butovicích jsme vystoupili z metra a sešli se ještě s další partou lidí. Ale kdyby se mě dneska kdokoli zeptal, jak se ti lidé jmenovali, tak opravdu nevím. To přesahuje mou mozkovou kapacitu. Vyšli jsme z metra a koukáme a Galerie Butovice přímo naproti nám! Ale šli jsme rovně a pak! Sráz dolů! Aha, tak tudy to asi nepůjde. Byly tu i návrhy, že někdo skočí dolů, ale naštěstí se to zavrhlo.
Nakonec jsme cestu ke Galerii našli. A tam jsme se sešli s další partou lidí. Tam jsem znovu viděla svého teď už šéfa Marka a znovu viděla kluka Štěpána, se kterým mě už Dan seznamoval. Taky jsem poznala úplně báječnou holčinu Terku. A další lidi z práce.
Laser-game v Galerii je úplně super, i když první hra mi vážně nešla. Moje skóre - 2000. A to vážně stěží. Ale co se dá dělat, hrála jsem to poprvé. Jsem nějak nedržela tlačítko na pistoli a ono to nestřílelo. Tak se z mé vesty jenom stále ozývalo, že jsem mrtvá.
Druhá hra, to byla sranda! Už jsem to uměla mnohem lépe. Ale zase mi nešli zapnout popruhy na vestě, tak mi Štěpán pomohl. A v té chvíli si ze mě začali dělat srandu, protože jsem docela dost hubená: "že z té vesty vypadnu, v pase mám 30 a vážím 40 i s postelí."
Tak začala druhá hra a šlo mi to o mnohem lépe. To už jsem skončila osmá s 225 body. Když jsme se na konci zase odepínali z vest, měla jsem plný servis, Štěpán mě odepnul a Dan mi vestu přetáhnul přes hlavu. Když jsme vylezli z bludiště ven, dostali jsme výsledky a říkám: "Trefila jsem jednoho svýho hráče, kdo jste to byl?" A těsně vedle mě s rukou na mých zádech se ozvalo: "To jsem byl já a jestli s námí půjdeš na paintball, tak ti to vrátím." Ozval se Štěpán.
V 11 hodin se všichni chystali jít domů a Štěpán navtrhl, že má ještě dvě volný místa v autě, že by mohl někoho svést. A Berta na mě:"Pojeďme. S takovým hezkým klukem, prosím." A tak já:"Štěpáne, my by jsme se svezli."
Když jsem na parkovišti zjistila do jak malého auta se nás mělo naskládat 5, chtěla jsem se obrátit a jet radši metrem, ale překousla jsem to a složila se na sedadlo za řidiče. Do teď nechápu, jak jsem se tam mohla vejít.
Taková dost zběsilá jízda. V autě jsem zjistila, že Štěpán měl řidíčák sotva 14 dní, ale že bez řidičáku najezdil více km, než se řidičákem. Docela jsem se s ním bála. Jezdí rychle a dělá smyky. Jsem ho chudáka tahala za vlasy, když jsem se křečovitě držela jeho sedadla.
Všechny chtěl vysadit na Karláku, ale v autě jen tak prohodil: "Kam by jsi, Šári, potřebovala dovést?" "Do Modřan." "Tak to bych tě mohl dovést rovnou tam, alespoň se projedu." "Tak fajn, děkuju." "A na čerňák by jsi nechtěl?" zeptala se Berta. "Promiň, ale to už je moc daleko."
Tak je na karláku všechny vysadil a mě poslal sednout dopředu. Tak jsme tak jeli do Modřan spolu a povídali jsme si. To byla taky story, protože jezdí fakt jako magor. Před každýma semaforama zastavoval smykem a já vždycky měla pocit, že skončím na předním skle, proto jsem se křečovitě držela palubky a kliky u dveří. Nějakým zvláštním zázrakem jsme se s mým orientačním smyslem dostali do Modřan. Zde jsme chvíli bloudili, protože se rozhodl, že mě doveze až domů. Ale bohužel to jsme nenašli, tak mě vysadil na zastávce. Ještě jsme chvíli kecali, zeptal se mě na přítele a řekla jsem:"Přítele mám, ale teď se chová jako holka." A potom ani nevím, jak mi dal pusu na rozloučenou.
Všechno jsem ještě volala Bertě a pak šla k Lukášovi domů. Kde jsem se k němu přitulila a šla spát. Ještě jsem si vypla teelfon, a ještěže jsem to udělala, protože mi přišla sms od Štěpána: "Dorazila jsi v pořádku?" "Dorazila jsem v pohodě, dobrou noc."
A takhle moc mi Štěpán zamotal hlavu. A já momentálně nevím, co mám dělat. Protože svého současného přítele už nedokážu vidět těma očima, co jsem ho viděla.

Prosím neodsuzujte mě za to, že někoho podvádím. Protože vy nevidíte, jaké to vše je.