"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Hory

19. ledna 2013 v 16:39 | Líza |  Moje trable

Hi!

Tohle téma je pro mě hodně citlivé. Ještě zdaleka jsem se z toho nevzpamamatovala. Hory provází až doteď "trable", jestli se tomu tak vůbec dá říkat.

Na hory jsem ze základkou jezdila od mé 6. třídy každý rok. Ze začátku jsem se na lyže nedokázala ani postavit, a to jsem na konci zvládla sjet několikrát celý svah. Tyhle hory byly mé poslední. Teda ne doslova. Byly mé poslední se základkou a taky to byly poslední hory, které zatím základka pořádala. Byla jsem v devítce. Už předem jsem se na tyhle hory těšila. Hrozně moc. Snad už měsíc předem jsem měla zbalené věci. Tenhle rok jsme jeli na jinou chatu a na jiné místo. Vůbec jsme nevěděli, jak si to máme představit, ale na internetu to vypadalo velmi pěkně.
Přesně jsem věděla, jak co bude probíhat. Ne, nevěděla, já si to myslela. Ale to jsem opravdu ještě nevěděla, co se tam stane.
Když jsme dorazili na místo, říkali jsme si s kamarádkou: " Jak se do téhle chaty můžeme všichni vejít." Ale vešli jsme se. Zjistili jsme, že chata má ještě druhé patro. Nebylo to sice takové, jak jsme čekali, ale sjezdovky byly výborné. Pokoje byly hrozně mrňavé. Teda alespoň ten náš. Byly jsme na pokoji tři holky, ale když jsme byly v pokoji všechny, nedalo se tam ani hnoit. A to jsme se tam měli převlíkat! Byla jsem na pokoji s moji dobrou kamarádkou, ale jak jsem později zjistila, když jsme spolu delší dobu, nesneseme se. S námi byla ještě jedna holka, která už ze základky vyšla. Docela jsem jí záviděla, že mohla jít spát, kdy se jí chtělo a nebyla omezena večerkou, jako my. Samozřejmě jsme večerku nikdo nedodržoval.
S námi každý rok na hory jezdívali ještě dva kluci. Teď jsou oba ve čtvrťáku na střední. Jezdívali každý rok, i když už nechodili na základku.
Vlastně jsem se o ně nikdy nezajímala. Ale téměř vřdycky, když mi kámoška šťastně oznámila: "Jedou zase s námi," byla jsem šťastná s ní. Pro mě vždy byli "ti starší". Nikdy jsem se nezajímala, kolik jim vlastně je. Až tenhle rok.
Nějak ani vlastně nevím jak jsem se s klukama začala víc bavit. Vlastně to tak trovhu byla zásluha té starší holky, jak s námi byla na pokoji.
A nějak jsem se začala zajímat o to, kolik jim vlastně je. Jednou jsme tahle s kámoškou byly spolu sami na pokoji. A já na ní: "Hele kolik mu je vlastně let?" "Myslím, že jsou oba ve třeťáku, takže asi 18."
Jednou se záhadně stalo ani nevím jak, že jsem jednoho z nich začala mít víc ráda. A to je vlastně všechno. No, není to všechno je toho víc, ale já si uvědomila, že kdybych vám vyprávěla celý příběh, tak by se někteří smáli a jiní by v tom poznali sebe. Myslím osoby, které v tom příběhu doopravdy vystupují. Bylo to pro mě hezký, i když si někdy říkám, že se to nemělo stát, protože mě doteď trápí. Ale to je jedno. Omlouvám se, ale ostatní radši nechám tajemstvím. :))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sierra Sierra | Web | 26. ledna 2013 v 10:03 | Reagovat

Hory som ja mala vždy rada a myslím že tento pocit vo mne umocnila kniha Hobit. :-)

2 Clair Clair | Web | 26. ledna 2013 v 10:48 | Reagovat

Bych moc chtěla vědět co se stalo, prosím :-)

3 Líza Líza | Web | 28. ledna 2013 v 16:27 | Reagovat

[2]: Noo.. Když prosím.. tak to napíšu, ale nečekej od toho něco velkého.. :-)
Někdy tenhle tejden to sem dám..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama