"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Leden 2013

To si ze mě dělá srandu?

31. ledna 2013 v 22:48 | Líza |  Moje trable
   

HI!

To už snad ani není možný! Dělá si ze mě "pr***"? Tak tohle už vážně nechápu!?
Tak nejdřív se mnou nemluví. Pak si smaže profil. Přidá si mě na novém do přátel. Pak si mě z přátel odstraní. A teď si mě zase přídá. Tak, co to je proboha!? Pak mi lajkne moji profilovku. Dělá si srandu?
A dneska? Tak to už je nad moje chápání.
Jela jsem autobusem z Prahy jako obvykle domů. Jen dneska, kvůli vysvědčení jsem jela o hodinu dřív, protože nám zkrátili vyučování.
Na zastávce jsem potkala moji kamarádku, která bydlí ve stejné vesnici jako já. Sedly jsme si v autobuse na "čtyřku". Lucka si sedna na proti mě. A místa vedle nás byla volná. Pak si k nám přisedl nějaký kluk a nějaká paní/slečna (nevím). No a na zastávce, kde nastupuje, bylo vedle mě volno.
Shodou okolností, křičelo na zastávce nějaký dítě a já se zrovna otočila. No, a on nastupoval. Řikám si, ježiš to bude zase cesta.
A on si v pohodě, jako kdyby se mnou mluvil úplně normálně, přijde a zeptá se: "Můžu?" A ukázal na sedadlo. No, řekla jsem: "Jo." Ale co jsem měla říct? Ne, sedí zde můj neviditelný přítel. To by znělo trochu blbě. :DDDD
Takže celou cestu jsme už od téhle chvíle s Luckou neřekli ani slovo. Ani nevím, proč ona zmlkla. Ale možná to bylo tím, že jsem tak rychle ztichla já. Obě jsme zaritě koukali z okna. Já se nemohla ani pohnout a nevím, proč se mi chtělo strašně smát, a pak jsem si zase připadala hrozně smutná. A nejhorší bylo, že jsem přemýšlela nad úplnejma pitomostma, jako například proč Šimon zase usnul, prč ten pes venku je zrovna černý a proč se čas nedá vrátit zpět...... no prostě úpně největší blbosti. Jen abych zaměstnala mozek.
No, jako moc do smíchu mi neni. Spíše trochu do pláče. Ale řekla bych, že možná za deset let, až si to přečtu, tak se tomu zasměju. xD


Hračka

23. ledna 2013 v 20:25 | Líza |  Moje trable

Hi!

Budu vám vyprávět příběh, který se mi stal asi přibližně před rokem.
Zamilovala jsem se do jednoho kluka, a když už jsem konečně získala odvahu mu to "říct"(napsala jsem mu to), napsal mi, že mě má rád, ale jen rád. Byla jsem sice nešťastná, ale brala jsem to tak, jak to bylo a dál jsem to neřešila. Po čase jsem si začínala myslet, že to přešlo.
Pak mi moje kamarádka (říkejme jí Berta) řekla, že se zamilovala právě do něj. A v té chvíli jsem zjistila, že k němu pořád něco cítím.
Ten kluk nevěděl, jak Bertě říct, že ji nechce. Byla totiž hodně neodbytná, dokonce po něm chtěla pusu, když byl "veselý". No, a kyž nevěděl, jak ji říct, že ne, udělal si ze mě "hračku".
Ze začátku jsem byla v sedmém nebi. Vozil mě na čtyřkolce, když jsem zrovna potřebovala ze školy odvést domů. Nosil mi věci, když se mu zdáli na mě moc těžké. Berta byla smutná, žárlila a se mnou se nebavila. Byla na mě naštvaná a já na ní vlastně taky (musela jsem o silvestra vidět, jak se s ním "veselým" líbá). Nechápala jsem, co se kolem mě děje.
Ztrácela jsem kamarádku i sama sebe. Nechávala se obskakovat a nechápala jsem, že mě jenom využívá k tomu, aby Bertu od sebe odehnal.
Po delší době mi to začínalo být divné. Za celou tu domu mi nedal ani pusu a ani nenaznačil, že by ji chtěl. Pořád mě obskakoval, ale jenom když byla Berta nadosah. Obskakoval mě hlavně ve škole. Vozil mě domů, protože věděl, že Berta bydlí vedle mě. Ale když jsme náhodou byli sami choval se, jako když neexistuju.
Byla jsem zaslepená a pak se mi konečně otevřely oči. "Copak to nevidíš? Vždyť tě jen využívá!"řekl mi kdysi kamarád. A já jsem konečně pochopila, že je to pravda, že mě opravdu jenom využíval.
Byla jsem jen hračkou, která měla zařídit, aby ho jiná nechala.
Berta vydržela se mnou nemluvit asi tak ještě týden a pak jsme si všechno odpustili. A připomněli jsme si naši starou přísahu: "Nebudeme se hádat kvůli klukům." Ten kluk se mnou nemluví, ale to mi je celkem jedno.
Nenechte ze sebe dělat jen hračku. Tak jako já.

Hledáte kočku?.... Najdete ji ve skříni.

19. ledna 2013 v 22:40 | Líza |  Moje trable

Hi!

Seděla jsem taklhe u počítače a najednou říkám:" Kde je Ája? Už dlouho jsem ji neviděla." 
Zvedla jsem se a šla jí hledat. Hledala jsem jí po celým domě. Volala jsem na ni, lákala ji na 
jídlo, ale nikde se neobjevila. Volala jsem na ni dokonce z okna, ale taky nic. Otevřela jsem 
dveře a volala, nic. Šla jsem do kuchyně a zachrastila granulema (většinou příjde xD), ale 
nepřišla. Ani nevím proč, ale zašla jsem zpět do ložnice a zavolala a najednou jsem uslyšela 
tlumené:"Mňau, mňau." "Ájo, kde jsi?" Otevřela jsem první skříň, nic. A hádejte! Byla až v té 
poslední, kterou jsem otevřela. Naštěstí má mamka v ložnici jenom 3 dveřě od skříně :DDD. 
Nevíte si rady? Hledáte svoji kočku a nevíte kde je? NAJDETE JI VE SKŘÍNI!! xDD 
 

Být či nebýt... vlkem

19. ledna 2013 v 22:30 | Líza |  Bláznivé žvanění

Hi!

Taky jste si předtavovali, když jste byli malý, že jste nějaké zvíře? Já jsem chtěla být vlkem. Je to tak obdivuhodné zvíře. A je nádherý. Má nádherbnou barvu, je obkopen svou "rodinou", jediný problém jsou lovci.
Tohle zvíře mě fascinovalo i děsilo. Všude v pokojíčku jsem mývala nápisy jako Líza vlčice, Líza wolf apod. a moje věci jsem si podepisovala jako Líza WOLF Martová.
Chtěla jsem se rozběhnout na čtyřech nohách a běžet a běžet a běžet dál a dál a dál tam, kam mě moje nohy zanesou. Ale "bum" přistála jsem nosem na zemi. Byla jsem zpět v realitě.
Ve tvé fantazii můžeš být kdokoli, cokoli a nikdo ti to nemůže zakázat, ale nebuď až moc velký snílek. Takový jako já. Pak si totiž lehce speteš skutečnost s fantazii. A z toho vzniká hodně špatné fopá.
Je krásné mýt bujnou fantazii, jen se dokázat vrátit zpět. :) Rozvíjejte svou fantazii! Buďte vlkem, pse, kočkou, čímkoli chcete. Jen to nepřehánět!

Osamělost

19. ledna 2013 v 18:51 | Líza |  Bláznivé žvanění
Hi!
Ciítili jste se někdy až tak osamělí, že jste se i v přítomnosti několika lidí cítili sami?
Já se tak cítím skoro pořád. Ani nevím proč. Lidí se se mnou snaží mluvit, jenom já je nevnímám. Nebo se možná ani nesnaží. Já nevím. Když jsem bývala mladší, cítila jsem se sama i ve společnost, protože se všichni s někým bavili, ale nikdo ne se mnou. Já byla ta, která tiše seděla v koutě a jen naslouchala tomu, co si lidé kolem povídají.
Na základce jsem neměla přátele. A teď když jsem na střední, získala jsem nějaké kamarády. Ale bojím se je pustit si je víc "k tělu". Bojím se je pustit je do mého srdce, protože nechci, aby mi udělali to samý, jako mí staří "kamarádi". Nechci aby mě srazili k zemi.

Hory

19. ledna 2013 v 16:39 | Líza |  Moje trable

Hi!

Tohle téma je pro mě hodně citlivé. Ještě zdaleka jsem se z toho nevzpamamatovala. Hory provází až doteď "trable", jestli se tomu tak vůbec dá říkat.

Na hory jsem ze základkou jezdila od mé 6. třídy každý rok. Ze začátku jsem se na lyže nedokázala ani postavit, a to jsem na konci zvládla sjet několikrát celý svah. Tyhle hory byly mé poslední. Teda ne doslova. Byly mé poslední se základkou a taky to byly poslední hory, které zatím základka pořádala. Byla jsem v devítce. Už předem jsem se na tyhle hory těšila. Hrozně moc. Snad už měsíc předem jsem měla zbalené věci. Tenhle rok jsme jeli na jinou chatu a na jiné místo. Vůbec jsme nevěděli, jak si to máme představit, ale na internetu to vypadalo velmi pěkně.
Přesně jsem věděla, jak co bude probíhat. Ne, nevěděla, já si to myslela. Ale to jsem opravdu ještě nevěděla, co se tam stane.
Když jsme dorazili na místo, říkali jsme si s kamarádkou: " Jak se do téhle chaty můžeme všichni vejít." Ale vešli jsme se. Zjistili jsme, že chata má ještě druhé patro. Nebylo to sice takové, jak jsme čekali, ale sjezdovky byly výborné. Pokoje byly hrozně mrňavé. Teda alespoň ten náš. Byly jsme na pokoji tři holky, ale když jsme byly v pokoji všechny, nedalo se tam ani hnoit. A to jsme se tam měli převlíkat! Byla jsem na pokoji s moji dobrou kamarádkou, ale jak jsem později zjistila, když jsme spolu delší dobu, nesneseme se. S námi byla ještě jedna holka, která už ze základky vyšla. Docela jsem jí záviděla, že mohla jít spát, kdy se jí chtělo a nebyla omezena večerkou, jako my. Samozřejmě jsme večerku nikdo nedodržoval.
S námi každý rok na hory jezdívali ještě dva kluci. Teď jsou oba ve čtvrťáku na střední. Jezdívali každý rok, i když už nechodili na základku.
Vlastně jsem se o ně nikdy nezajímala. Ale téměř vřdycky, když mi kámoška šťastně oznámila: "Jedou zase s námi," byla jsem šťastná s ní. Pro mě vždy byli "ti starší". Nikdy jsem se nezajímala, kolik jim vlastně je. Až tenhle rok.
Nějak ani vlastně nevím jak jsem se s klukama začala víc bavit. Vlastně to tak trovhu byla zásluha té starší holky, jak s námi byla na pokoji.
A nějak jsem se začala zajímat o to, kolik jim vlastně je. Jednou jsme tahle s kámoškou byly spolu sami na pokoji. A já na ní: "Hele kolik mu je vlastně let?" "Myslím, že jsou oba ve třeťáku, takže asi 18."
Jednou se záhadně stalo ani nevím jak, že jsem jednoho z nich začala mít víc ráda. A to je vlastně všechno. No, není to všechno je toho víc, ale já si uvědomila, že kdybych vám vyprávěla celý příběh, tak by se někteří smáli a jiní by v tom poznali sebe. Myslím osoby, které v tom příběhu doopravdy vystupují. Bylo to pro mě hezký, i když si někdy říkám, že se to nemělo stát, protože mě doteď trápí. Ale to je jedno. Omlouvám se, ale ostatní radši nechám tajemstvím. :))

Jste zadaní?

18. ledna 2013 v 10:00 | Líza
Máte kluka či holku? Já kluka nikdy neměla a to mi je 16. Blázním při pomyšlení, že jsem kluka ještě neměla. Mamka tvrdí: "Není kam spěchat." Jistě chápete mé obavy.
V tohle světě ve 21. století už téměř každá 16ti letá holka ba dokonce 13 holka měla kluka. Já ne. S nikým jsem nidy nechodila. Ptáte se mě jestli jsem alespoň někdy kluka políbila? Jo! Ale jenom obyčejná pusa. A mimochodem dal mi ji on. Jen tak. Dokonce 3krát. 2krát v jeden večer a jendou v další večer.
Bylo to jednu zimu. Všechno se změnilo. Najednou dva kluci, s kterýma jsem chodila na ZŠ, se se mnou chtěli zase vídat. Na ZŠ se se mnou moc nebavili, ale to nikdo. Souhlasila jsem a jednou v pátek jsme šli ven. Bavila jsem se s nima dobře. A to byl právě večer, kdy mi Jirka dal ty dvě pusy. Jednu ani neodůvodnil, prostě mi ji dal a já byla tak vykulená, že jsem mu ani nic neřekla. Druhou mi dal, když jsme stáli před mým domem, prej na dobrou noc.
Další pusu jsem od něj dostala přesně na Silvestra. Jeho důvod byl. "Novoroční."
No a to jsou moje celkové zažitky.
Byla jsem už někdy zamilovaná a hodně? Jistě, ale dozvíte se více v příběhu: Hory 2012, krerý bude publikován 19.1.2013.
Děkuji za přečtení. Usmívající se

Není růže bez trní

18. ledna 2013 v 9:00 | Líza |  Téma týdne

Není růže bez trní.

To mi připomíná výrok, který kdysi řekl Shakespeare. "I kdybychom růži nazvali jinak, vonět bude stále stejně."
Vím, co chtěl tímto autor říci, teda myslím si to, ale vlastně tohle je docela srozumtelné.
Pardon, už zase plácám.Smějící se Zastavte mě, kdybych to někdy udělala znova. Usmívající se
Chci říct. Myslím si, že výraz "není růže bez trní" znamená, že není nikdo, kdo by neměl nějakou špatnou vlastnost. I za hezkou tvářičkou se může skrývat mrcha. Tím říkám, že růže je pěkná a hezky voní, ale netrhej ji holíma rukama, mohl by jsi se zranit!
Tak je to i u mnohých lidí.

Hi

18. ledna 2013 v 8:00 | Líza |  Moje trable

Ahojky,

moje jméno je Elizabeth Martová, ale říkejte mi Líza. Narodila jsem se 11. 1O. 1996 v městě Benešov u Prahy. Moje mamka se jmenuje Vendula, ale přátelé jí nazývají Wendy. Bydlím v malém městečku cirka 5O km od Prahy. Bydlím s mamkou a jejím přítelem Tomášem v malém rodinném domku úplně na vrholu vesnice a to doslova.Usmívající se Bydlíme totiž na kopci, který zakončuje naši vesnici. Doma s námi žje ještě kočka Ája.
Je mi 16. Nemám kluka, přátele a nikoho s kým bych se mohla podělit o svůj životní příběh. Proto jsem si vlastně založila tenhle blog.
Jsem ráda, že jste zavítali na moji stránku. Doufám, že vás nebudu nudit. Smějící se
Mám ráda zířata, hlavně kočky, psi a koně. Mám ráda svoji rodinu, i když jsou i chvíle, kdybych je nejraději přetrhla, ale to asi zažil každý. Ve svých 13 letech jsem začala jezdit na koni a ještě jsem s tím nepráskla. Úspěch! Vždycky, když jsem začala něco dělat, ať už to bylo tancovat, dělat zumbu, chodit na aerobic nebo jakýkoli jiný kroužek, vždycky jsem s tím po čase praštila. Nevydržela jsem to! Nikdy jsem to nedokázala! Až teď! Teď se mi to konečně podařilo!
Welcome to my page!