"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Patří to někomu pod oči?

14. května 2017 v 23:46 | Líza |  Bláznivé žvanění
Hi!
Tak jsem zase popsala snad tisíce papírů rýmy, které se mi dnes honily hlavou a vznikaly nové a nové básničky. Po dlouhé době mě navštívila zase básnická můza.
Ale je to snad poprvé, co mě to děsí. Téměř vždy bylo téma mých básniček buď nešťastná láska nebo jak jsem to nazvala já "má temnota" - tudíž peklo, smrt a vše kolem toho, ale to mě nikdy neděsilo, protože jsem zvyklá na svoje deprese a to, že abych se něchtěla zabít, tak to utápím v poezii. Dneska jsem napsala něco, co je tak deep a creepy, že uvažuji nad tím, že to vůbec nikomu neukážu, ani jsem nevěděla, že něco takového dokážu vymyslet, spíš i to že na to vůbec dokážu myslet.
Myslím, že lidi, kteří mě znají, by řekli něco jako: "Taková malá roztomilá křehká dívka a vymyslela něco tak zvráceného?"
Tak trochu jsem z kluka v té básni udělala psa, kterému uděluju příkazy, a pak jsem ho zabila. Přemýšlím, jestli jsem se opravdu nezbláznila, když se mi to zároveň líbí a zároveň mě to děsí. Jsem ráda, že tam zůstává ještě ten děs, protože pokud by se mi to jenom líbilo, uvažovala bych nad tím, jestli by mě neměli někam zavřít.
V další jsem z něj udělala jenom loutku a ze sebe dominu, která se nenechá ovládat kluky a s každým si jenom hraje, jo úplně mě to opravdu vystihuje!
A jediný, co je na tom pravdy, je, že on je opravdu tak moc arogantní, že nevnímá ostatní kolem sebe. Alespoň v něčem se držím pravdy!
No uvidím, jestli se toho budu ještě bát, možná to vydám, možná ne. Tak třeba někdy.
Dobrou noc
 

Kam jste zmizeli?

3. května 2017 v 21:54 | Líza |  Bláznivé žvanění
Hi!

Dlouho jsem přemýšlela, pod jakou rubrikou to mám vlastně vydat, jestli to patří do mých "trablů" nebo prostě jenom tak bláznivě žvaním. Do mých problému to častečně patří taky, ale protože to je jenom v mé hlavě a takhle jen zveřejněné, tak proto spíš bláznivě žvaním.

Je to něco, co bych chtěla říct, ale nemám na to odvahu. A i když vím, že není moc lidí, co si to přečte, mně se uleví.

Prej, že se musíme víc poznat, řekl jsi. A tak jsi mě vezl takhle domů a ptal jsi se, nejdřív na moje zájmy a já se pak ptala tebe na tvoje a my se smáli a bylo to hezký ... a pak PUF... Kde jsi teď?

Ptala jsem se tě na tvůj největší strach a tvoje odpověď byla, že se bojíš umírání. Nejinteligentnější odpověď, jakou jsem kdy slyšela. Ale to, že jsi inteligentní a chytrý už dávno vím a tím, co říkáš, jak se chováš, to jenom potvrzuješ. A jasně, kdo by se nebál umírání.
Na můj nějvětší strach si se ale nezeptal. A možná lepší, než abych musela odpovídat. Jinak bych zaritě tvrdila, že můj největší strach a fobie je z hadů. Sama vím, že to tak není. Bojím se přiznat můj největší strach, protože vím, že je to celkem povrchní, ale vím z čeho pramení.
Kdybych měla odpovědět, bojím se přesně toho, co se teď stalo. Bojím se poznávat nové lidi, protože oni pak zmizí bez jediného vysvětlení a to jsi udělal. Kde je teď to tvoje poznejme se lépe, chci tě více znát? To ti teda netrvalo moc dlouho to se mnou vzdát. A že já tu snahu měla, ale nemůže se snažit jenom jedna strana, ale ostatně to už jsem ti říkala.
A ty jsi se snažil, ale jak dlouho? Týden? Ani to ne.

Poslední dobou se mi zdá, že se mi ze života ztrácí nějak moc lidí a nejde ani tak o ty nový, ale i o ty "starý", který jste si mysleli, že tu budou ještě dlouho. Ani nevím, kdy to začalo, nebo kdy jsem si toho začala všímat.
První osoba, které jsem si všimla, že mi najednou zmizela ze života byl kluk, kterého jsem dlouhou dobu považovala za hodně dobrého kamaráda, ale pak jsem zjistila, že je úplně někdo jiný. že mě vlastně celou dobu jenom využíval, takže vlastně ADIOS AMIGO, je dobře, že jsi zmizel.
Další, moje nejlepší kamarádka, zavřely se za námi brány střední školy a prakticky od té doby jsem jí neviděla. A když nenapíšu já, ona se mi neozve a mě přestalo bavit to dělat. Já na sebe nebudu pořád upozorňovat: "Hálo, jsem tady, všimněte si mě taky někdy." Ta se uměla ozvat, jen ve chvíli, kdy měla potřebu se se mnou pohádat, kvůli rok staré věci a najednou jako by se po ní slehla zem.
Další, kamarád, kterému jsem jednu dobu byla hodně velkou oporou, protože si procházel hodně těžkým obdobím. Přestala jsem jezdit do Prahy na školu autobusem a my se přestali výdat. Prostě PUF.
A v neposlední řadě, moje druhá nejlepší kamarádka, taková trojka jsme byly, ale najednou taky nic. Já ji zvala na čarodějnice, to mi nejdřív slíbila, že přijede, a pak že ne, že jede do Řecka a najednou mi jaksi zapomněla říct, že do Řecka neodjela, že byla u jiné kamarádky. A to se dělá?
A další a další...

A já se ptám, co dělám špatně? Jsem tak špatný člověk, že ode mě všichni odcházejí? Nebo co dělám špatně? Vždycky jsem se lidem okolo sebe snažila pomoct, ale když jsem potřebovala pomoct já, najednou tu nikdo nebyl. Prostě , pomoz si sama.

Ano, taky teď nemám na přátele, tolik času co dříve, protože pracuji, ale na přátele, na který bych si i ráda udělala čas, tak tu najednou nejsou. A já se ptám, kam zmizeli? Kde jsou teď? A byli to vůbec pravý přátelé?

Kam dál

Reklama