"Život je nemocnice, v níž každý pacient umírá touhou změnit postel." - Charles Baudelaire


 
►Myslet si, že to, co si vysníte, se splní, je bláhové a naivní.◄
►I hoped that the night will be forever. The night is over and you left me and I stayed alone.◄

Já říkala, že se to stane.

10. července 2017 v 21:50 | Líza |  >Moje tvorba<
Vydaly jsme ze střední,
uvidím se ještě s ní?
Říkávala, že jsme nejky,
ale možná to všechno byly fejky.
Byla moje zlato,
ale něco se s ní stalo!
Říkávaly jsme si všechno,
ale teď už je to dávno jedno.
Byly jsme si blízké dost,
jedna druhé vždy přispěchala na pomoc.
A najednou zmizela,
už půl roku se neozvala.
Přestala být svá
a já přestala být trpělivá.
Ztrácíme své kontakty,
nechci vyvolávat konflikty.
Chtěla i nadále, ať jí říkám vše,
ale copak to lze?
Vím, není to ideální,
ale co říct, když už to není aktuální?
Našla si chlapa
a kamarádů už není třeba.
Říct, co si myslím z plných plic,
ale vím, že tu nepomůže nic.
Přestala jsem ji znát,
ale nejde, než se tomu smát.
 

Patří to někomu pod oči?

14. května 2017 v 23:46 | Líza |  Bláznivé žvanění
Hi!
Tak jsem zase popsala snad tisíce papírů rýmy, které se mi dnes honily hlavou a vznikaly nové a nové básničky. Po dlouhé době mě navštívila zase básnická můza.
Ale je to snad poprvé, co mě to děsí. Téměř vždy bylo téma mých básniček buď nešťastná láska nebo jak jsem to nazvala já "má temnota" - tudíž peklo, smrt a vše kolem toho, ale to mě nikdy neděsilo, protože jsem zvyklá na svoje deprese a to, že abych se něchtěla zabít, tak to utápím v poezii. Dneska jsem napsala něco, co je tak deep a creepy, že uvažuji nad tím, že to vůbec nikomu neukážu, ani jsem nevěděla, že něco takového dokážu vymyslet, spíš i to že na to vůbec dokážu myslet.
Myslím, že lidi, kteří mě znají, by řekli něco jako: "Taková malá roztomilá křehká dívka a vymyslela něco tak zvráceného?"
Tak trochu jsem z kluka v té básni udělala psa, kterému uděluju příkazy, a pak jsem ho zabila. Přemýšlím, jestli jsem se opravdu nezbláznila, když se mi to zároveň líbí a zároveň mě to děsí. Jsem ráda, že tam zůstává ještě ten děs, protože pokud by se mi to jenom líbilo, uvažovala bych nad tím, jestli by mě neměli někam zavřít.
V další jsem z něj udělala jenom loutku a ze sebe dominu, která se nenechá ovládat kluky a s každým si jenom hraje, jo úplně mě to opravdu vystihuje!
A jediný, co je na tom pravdy, je, že on je opravdu tak moc arogantní, že nevnímá ostatní kolem sebe. Alespoň v něčem se držím pravdy!
No uvidím, jestli se toho budu ještě bát, možná to vydám, možná ne. Tak třeba někdy.
Dobrou noc

Kam dál

Reklama